Cesta tam byla vlakem poněkud klikatá - po trase Praha - Wien - Salzburg - Villach - Ljubljana. Nedalo se nic dělat, takhle to vyšlo. Trvalo to celé zhruba 15 hodin, svezli jsme se RailJetem (jel i 210) a šest hodin se vyspali v lehátkovém voze.
Na místě jsme zjistili, že slovinské dráhy mají jízdní řád podobný spíš hodně řídkému cedníku, spoj z hlavního města do Rakeku, kam jsme se chtěli dostat a který leží na hlavním železničním tahu, jede v 6, 9:30 a 13 (a podle tamního řádu to dokonce bylo jen v 6 a v 17 hodin). Nakonec jsme tam jeli přes Postojnou - rychlíkem o stanici za Rakek a pak osobákem o zastávku zpátky.
V Rakeku jsme si ověřili, že dvacetikilové batohy se opravdu nenosí snadno, a vydali se tempem odpovídajícím jejich tíži a třicetistupňovému vedru (toto tempo osmi kilometrů za den jsme si pak udrželi po celý první týden) směrem k údolí řeky Rak.
Řeka Rak je specifická tím, že její nadzemní část se dá hravě obejít za den celá kolem dokola (ano, i s těžkým batohem). Nadzemní část řeky Rak totiž měří zhruba 2,5km.