Posledním plánovaným bodem programu naší dovolené byl výlet na Stewart Island, třetí největší ostrov Nového Zélandu (po těch dvou hlavních).
Po další noci strávené pokoušením se usnout v autě jsme se vydali od Te Anau na jih po Southern Scenic Route. Scénického jsme neviděli vůbec nic, protože celý den pršelo jak z konve, tak jsme aspoň zastavili u Clifden Caves (vápencová jeskyně na ovčí pastvině, průchod skrz trvá asi 40 minut, ale my se skrz nedostali kvůli vodě, tak jsme museli zas zpátky a díky tomu jsme vevnitř strávili asi hodinu) a u Clifden Suspension Bridge, sto let starého nejdelšího vysutého mostu na Zélandu (111,5 metru). V Invercargillu jsme půl hodiny hledali supermarket a následně v Bluffu zhruba stejnou dobu ubytování, neb tam byl zrovna jakýsi ústřicový festival, prý největší tamní událost v roce. Nakonec jsme našli dvě místa v Bluff Lodge, hostelu s milou správcovou a správcem, kteří ale svou milostí nedokázali zakrýt podivnou zatuchlost zastarale (ne staře) působícího domu, stejně jako moje matrace nedokázala zakrýt ty dvě díry v dřevotřískové podložce mé postele. Ale vyspali jsme se a další den mohli sbalit batohy a vydat se trajektem na Stewart Island.
Na Stewartovi jsme měli v plánu třídenní pochod Rakiura Track (Rakiura je maorský název ostrova) dlouhý 36km a nalákáni prospekty jsme do plánu přidali ještě Ulva Island, ostrůvek význačný zejména tím, že z něj novozélandské Department of Conservation vymítilo všechny krysy a jiné dovezené predátory.
Stewart Island je zajímavý kousek země, lidmi téměř nedotčený. První pokusy ho osídlit proběhly někdy v půlce devatenáctého století, ale žádný z nich netrval déle než nějakých dvacet let. V současnosti se veškeré trvalé osídlení soustředí na východním břehu severní části ostrova ve vesničce Oban se zhruba 400 obyvateli, kteří žijí z rybolovu a z turistů a brázdí tamních 20km silnic v nepřiměřeně vysokém počtu aut. Zbytek ostrova je vpodstatě pustina, sem tam nějaká pěšina a turistická chata (mají tam v zásadě 3 okruhy, z nichž my jsme šli ten nejkratší a nejblíž k civilizaci, a odlehlejší boudy mají 6-10 míst na spaní). A tuhle a támhle narazíte na známky dřívějších pokusů o osídlení ostrova, které jen umocňují dojem - nejenže tu civilizace není, zkoušeli ji sem dotáhnout, ale z nějakého důvodu se jim to nikdy pořádně nepovedlo.
Krátce po příjezdu na ostrov jsme zjistili, že jedna ze dvou chat,na kterých jsme na treku měli spát, je kvůli rekonstrukci zavřená, čímž se náš výlet zkrátil z třídenního na dvojdenní. Usoudili jsme, že druhý den těch 22km ujdeme, zvlášť když posledních 7km je po silnici a máme baterku, a vydali se zvesela na cestu. První, dvanáctikilometrovou část jsme absolvovali ve všem tom bahnu a kopcích závratnou rychlostí dvou kilometrů v hodině. Na boudě jsme spali sami a za den potkali dva lidi. Dalšího dne jsme potkali na trase lidí asi osm a obdobnou rychlostí se doplazili hodinku po setmění zpět do Obanu, kde jsme zakotvili v backpackeru s naprosto otráveně vypadající recepční. Ještě předtím jsme si zjistili, jak se dalšího dne dostat na Ulva Island.
Severní a jižní část Stewart Islandu odděluje hluboko zaříznutý Patersonův záliv a uvnitř tohodle zálivu je Ulva Island. Dostali jsme se tam vodním taxíkem za 5 minut z Obanu a po cestě jsme si snadno spočítali, že na ostrově toho dne nepotkáme víc než 5 dalších lidí.
Ulva Islandu říkají "ptačí svatyně" - a přesně tím je Ulva Island tak významný. Jak už jsme psal, někdy kolem roku 1997 se jim podařilo odsud vypudit všechny krysy a ačkoli se sem v průměru každý rok dostane jedna nová, daří se jim je hubit krátce po vylodění. A tak tu mají šanci přežít všichni ti novozélandští původní ptáci, zvyklí na absenci pozemních predátorů.
Na ostrově jsme strávili celý den, prochodili veřejně přístupnou část křížem krážem (asi 20% ostrova zůstává v soukromém vlastnictví) a pravděpodobně se tak nízko na jih jen tak nepodívám.
Čtvrtý den na Stewart Islandu jsme strávili nejdřív hledáním, do čeho píchnout, pak procházkou k jedinému majáku na ostrově a odpoledne jsme nasedli na trajekt a vydali se na cestu zpátky na sever.
Cestou zpět nahoru jsme, abychom to všechno jen neprojeli, udělali pár zastávek v Catlins Conservation Park, podívali se na novozélandské Niagara Falls, o kterých Lucka slyšela, že stojí každopádně za to, na Otago Peninsula jsme (Lucka už podruhé) navštívili Larnach Castle, stavbu zajímavou jen tím, že je jediným novozélandským zámkem, a nakonec jsme si dali záležet, abychom turistickou povinnost na východním pobřeží - Moeraki Boulders - stihli za východu slunce. A pak už holt směr Christchurch, udělat nákup před cestou domů.