Druhá moje dovolená tady byla skoro třítýdenní, což kromě 3600 najetých kilometrů znamená taky další spoustu fotek, takže je zase rozdrobím do více galerií, aby to nevypadalo tak hrozně.
Mezi zjištěním, že jedeme s Luckou na dovolenou, a odjezdem byly celé dva (pracovní) dny, takže plánování trasy podle toho vypadalo - vyhrabal jsem kdesi seznam "101 Must-Do's for Kiwis", nakreslil si jejich polohy na mapu, chvíli nad ní brečel a pak si je roztřídil na ty, co chceme vidět, a na ty, o které moc nestojíme, a nazval to plánem. A tak jsme, vybaveni jízdním řádem trajektů z jihu na sever a zvěstmi o uzavřených silnicích na obou ostrovech a neprůplavném Cookově průlivu, vyrazili.
Cestou do Kaikoury chvíli sněžilo, ale silnice byla sjízdná. Zato za ní jsem musel přehodnotit svůj překlad jejich "State Highway" jako "dálnice" - na State Highway 1 jsme tam totiž narazili na tři brody.
Do Pictonu jsme přijeli akorát včas na to, abychom se dostali na trajekt v jednu (že jsme tam byli půl hodiny po check-inu jim naštěstí nevadilo). Tím jsem prozradil, že trajekty naštěstí už taky jezdily, ale jízda to byla dost hrbolatá. Dva dny předtím prý měli vlny jedenáctimetrový, kolikametrový měli tentokrát nevím, ale vím, že jsem netušil, že se může tak velká loď tolik houpat. Tolik, že jsem využil jednu krásnou anglickou frázi, která zní jako "hodit nahoru".
Ve Wellingtonu jsme zakotvili v hostelu Nomads Capital, který bych nikomu nedoporučoval zkoušet. K dvaceti pěti dolarům za osobu a noc jsme si připlatili za stání ve veřejné garáži a celou noc a den se klepali strachy, protože při našem příjezdu zrovna na recepci brečela nějaká holka, že jí ukradli z auta notebook.
Ve Wellingtonu jsme následující den navštívili muzeum Te Papa, podívali se na budovy parlamentu a spěchali pryč. Pryč znamená v tomto případě směrem k sopce Mt. Taranaki.
K té jsme dorazili druhý den dopoledne. Z výstupu na vrchol nic nebylo, protože je na osm až jedenáct hodin a bez průvodce a vybavení schůdný jen v lednu a únoru - jaké to překvapení. Tak jsme si aspoň dali třičtvrtěhodinovou procházku z konce silnice na svah hory (ta se nakonec protáhla na dvě hodiny, protože jsme si nevšimli, že pěšina už dál nevede) a pak spěchali dál, abychom to všechno stihli, že.
K dalšímu zakroužkovanému "must do" to nebylo daleko - tento postupný cíl nese jméno "Forgotten World Highway" a začíná hned u Taranaki ve Stratfordu. Její název sedí, možná až na to "highway". Kromě obligátních jednopruhových mostů jsme tu potkali i jednopruhový tunel a ve finále i dvanáctikilometrový úsek, kde tahle "highway" není nic jiného než prachsprostá prašná cesta, skoro polňačka. To na tomhle kousku světa ale zdaleka není nejvíc zapomenuté - ale o tom později.
Ten den jsme dojeli až do srdce zapomenutého světa, do nezávislé republiky Whangamomona. Tahle vesnice vyhlásila v roce 1989 nezávislost poté, co se ji vláda rozhodla přesunout z regionu Taranaki do regionu Manawatu-Wanganui. Zlí jazykové tvrdí, že Whangamomonští neunesli, že by museli hrát rugby za rivalský tým. Tak či tak, každý druhý leden tahle vesnice o asi 40 stálých obyvatelích dodnes slaví den nezávislosti, na který se každý druhý leden sjede zhruba 5000 návštěvníků, má vlastního prezidenta a v hotelu vám vydají Whangamomonský pas.
Ztracený svět dalšího dne večer opouštíme a příští ráno už nás vítá ve vsi Waitomo, navlečené v neoprénu a s nafukovacími koly v rukou. Ne však na dlouho, protože se před ním hned běžíme schovat do nedaleké jeskyně Ruakuri. Ano - nejen, že vás pustí do jeskyně s tekoucí vodou, ale dají vám do ní nafukovací kolo. Blackwater rafting.
Protože nás kromě rána přivítal i déšť a ten se nehodlal vzdát jenom proto, že jsme na chvíli zalezli pod zem, operativně jsme změnili plán a rozhodli se jet na sever, dokud bude pršet. A tak vás jistě nepřekvapí, že jsme se téhož večera protlačili Aucklandem a další povídání nás zastihne až skoro úplně na severu. Ale o tom až příště, nadpis téhle snůšky říká "Na Auckland".