Ne, tenhle název nemá být narážka na závěr minulého povídání a naše rozhodnutí jet na sever, dokud bude pršet. Takhle tu říkají části Zélandu (zhruba) od Aucklandu na sever. Části nad Kaitaia, kde se pruh země zužuje na nějakých deset kilometrů a který se táhne ještě sto kilometrů na sever, pak říkají Far Far North.
No a tam až nás málem dohnal déšť.
Nakonec jsme se ale rozhodli zastavit v Paihia, vstupní bráně Bay of Islands, zeptat se na předpověď a případně zabookovat něco v zátoce. Předpověď byla nadmíru dobrá, a tak jsme (ač jsme, promoklí po asi dvacetimetrovém přeběhu z auta do infocentra, předpovědi slunečného dne moc nevěřili) si zaplatili na další den projížďku plachetnicí. Ubytovali jsme se v hostelu se zimní mimosezónní cenou 15NZD za noc a s vířivkou, pingpongovým a kulečníkovým stolem a terčem na šipky. Luxus. Vířivku jsme pro déšť vynechali, pohádali se o pravidlech kulečníku a následně i šipek a šli jsme spát.
Příští ráno nás přivítalo - světe div se - nebe bez mráčku. Nevím, kde kdo udělal chybu, ale proti všem zákonům schválnosti jsme měli počasí takřka ideální.
Bay Of Islands je zátoka se sedmi většími a asi 140 menšími ostrovy. V průvodci se o ní dočtete dvě věci: za prvé, že to je to, co znáte z reklam na Zéland a že pokud jste se rozhodli vypravit na dovolenou na Zéland, tak jedete buď kvůli národnímu parku Fiordland na jihu nebo právě kvůli Bay of Islands tady na severu. A druhé, co se dočtete, je, že tahle zátoka se nedá uspěchat. Spousta lidí prý odjíždí od ní zklamaná a s pocitem, že tam nic není, jen proto, že jí nedopřáli důkladnější prohlídku. Na lodi, samozřejmě. Jak jinak chcete poznat zátoku, že?
Standardní turistickou atrakcí je zdá se výlet "jet boat" - tedy velmi rychlou lodí - k Hole in the Rock. Překlad "díra ve skále" nezní příliš bombasticky, ba ani atraktivně...a podle některých místních (zejména těch, kteří se svou lodí nejezdí k ní, ale jinam) to je zhruba tak to, co uvidíte - děravou skálu. Několik firem se předhání v tom, která bude držet časový rekord na trase k ní a zpátky. Kolik takový standardní turista na téhle standardní atrakci uvidí, posuďte sami. My jednu takovou loď viděli jet kolem a určitou představu o tom, proč jich tolik odjíždí nijak výrazně nadšených máme.
My díru ve skále neviděli, protože jsme, jak už jsem psal, zvolili projížďku na plachetnici. Krom nás byli na jachtě dvě Holanďanky, obě studentky medicíny, které byly v Christchurchi půl roku na studiích a zrovna se pomalu chystaly domů. Jinak kromě kapitána nikdo, takže celkem klídek a pohodička. Místo k díře jsme zamířili na anonymní pláž v jedné zátoce jednoho z ostrovů. Tam jsme bohužel jeli na motor, nebylo dost větru. I tak ale příjemná vyjížďka na čerstvém vzduchu a s příjemným průvodcem. Cestou pozorováni asi tři tučňáci, na sto ostrůvků a jedna rychloloď.
V zátoce jsme zakotvili, Holanďanky se jely projet na kajacích po zátoce, my šli na vycházku po ostrově a kapitán šel připravovat oběd - sendviče s čerstvou zeleninou, sušenky a ovoce. Po obědě jsme se vyměnili, tedy až na kapitána, který šel pravděpodobně odpočívat nebo tak něco. Cesta zpět už byla asi z půlky na plachty. Malá plachetnička to není a nekonal se za celou dobu ani jeden obrat, takže mě to až tak neohromilo, ale Lucka, která na plachetnici jela prvně, byla spokojená. A hlavně - s plachtou to pluje tak pěkně tiše! Suma sumárum jsem v Bay of Islands strávili příjemné dopoledne a větší část odpoledne, beze spěchu, v klidu.
Po přistání jsme se vydali - jak jinak - opět na sever. Přespali jsme (prozměnu opět v autě, protože Lucka trvala na tom, že chceme mít průměrnou útratu deset dolarů za noc) na kraji nějaké zapadlé silničky nad městečkem Kaitaia a na další den jsme měli rezervovaný výlet autobusem na Cape Reinga a zpět.
Teď si asi ťukáte na čelo, proč jsme si rezervovali cestu autobusem. Bylo to proto, že jednu z cest nejezdí autobusy po silnici, ale po pláži - buď tam nebo zpátky, podle přílivu. Od Paihia se totiž skoro až ke Cape Reinga (což mimochodem není nejsevernější mys Zélandu) rozprostírá Ninety Miles Beach. Devadesát mil nemá, jen asi 106km, ale i tak je to sakra dlouhá pláž. A oficiální silnice. Smí na ni i auta, nicméně se to silně nedoporučuje, všechny zdejší pojišťovny mají v podmínkách, že na tuto pláž nepojišťují, a auta z půjčoven sem nesmí. Každou chvíli tu totiž nějaké auto zapadne do pohyblivých písků a majitel pak už může jen smutně čekat na příliv. Pak prý (podle našeho průvodce) běží do Paihia do pobočky své pojišťovny, aby tam zjistil, že na té pláži jeho pojištění neplatí a že nedostane ani cent. No, to snad vysvětluje dostatečně, proč jsme jeli autobusem, ačkoliv ten smí po pláži jet maximálně devadesátkou (silniční rychlostní limity holt neokecáte...i když, jak říkal průvodce/řidič, když ho chytne nečekaně rychlý příliv, žádnej policajt ho nedonutí jet jen devadesát).
Tu noc jsme přespali v Ahipaře, další den jsme si tam chtěli zkusit takové ty plážové vozíky s plachtou, blokart tomu říkají. Nebyl ale vítr, a protože na půl dne tu nebylo co dělat a víc času jsme jí věnovat nemohli, vydali jsme se po krátké procházce zpátky na jih. Také další plánovanou zastávku, záliv Hokianga Harbour, dle průvodce "místo, kde čas plyne nepozorovaně kolem vás", jsme z časových důvodů vynechali. Krátce jsme zastavili ve Waipoua Forest u stromu Tane Mahuta, což znamená v Maorštině "Bůh lesa". Ano, Maorského boha tu můžete spatřit na vlastní oči. Ten strom je asi 2000 let starý, takže není vlastně důvod, proč by si Maoři připluvší někdy před 1200 lety nemohli ten strom vybrat za boha. Je to koneckonců největší živý strom kauri (prahnete-li po překladu, je to damaroň), o kterém lidstvo ví.
Ještě toho dne jsme dojeli na dohled Aucklandu a spali opět, jako vpodstatě každou sudou noc, v autě - tentokrát ale výjimečně na parkovišti, kde bylo kempování vysloveně povoleno. Na zítřek pak připadl Auckland, o kterém napíšu jen tolik, že jsme během jednoho dne přešli pěšky severní ostrov napříč od břehu ke břehu (zní to pěkně, že? Bylo to 16km) a zpátky že jsme jeli hrozně drahým autobusem. Poučeni z Wellingtonu jsme se v Aucklandu rozhodli nezkoušet přespávat, a tak ještě ten den večer ujíždíme už směrem na poloostrov Coromandel. Ale o tom až příště.