Ve Francii se na dálnici jezdí 130, za deště jen 110, a na silnicích pro motorová vozidla mají limit 110 za každého počasí. Francouzi tyto limity celkem slušně dodržují, ne všichni, ale většina.
Většina dálnic ve Francii je placená. Ceny se různí, ale často zaplatíte na mýtném zhruba tolik, co za benzín. Jedinou výjimkou je právě Bretaň - kdysi si tam odhlasovali, že nechtějí placené dálnice. Takže v Bretani na placenou dálnici nenarazíte, ale aby jim to neprošlo tak hladce, nemají tam dálnice žádné. Všechno jsou to rychlostní silnice, tedy 110km/h. Těch tam však zas mají opravdu hustou síť a živě budují další. A i silnice druhé třídy vypadají jako naše první třída a většinu času se na nich těch 90 jet dá.
Francouzští řidiči jsou svérázní. Hromadná doprava tam prakticky použitelná není, takže řídí téměř každý a každá. Možná právě kvůli absenci použitelných vlaků a autobusů působí Francouzi na silnici přirozeně a ve svém živlu. V provozu jsou přizpůsobiví, ohleduplní.
Připojovací pruhy na dálnici většinou vypadají jako celkem krátký, stále se zužující pruh. Francouz ani cizinec nemá s tímhle problém, protože ti, kdo jedou po dálnici, tomu najíždějícímu uhnou do levého pruhu.
Francouz se taky vyrovná s vícepruhovým kruhovým objezdem. U nás by byl většinou vnitřní pruh prázdný z obavy, že vás ti ve vnějším nepustí ven. Tak se to u nás ani moc nevidí. Tady je nejběžnější konstelace kruhový objezd se dvěma pruhy nebo bez pruhů, ale se šířkou tak na dva. Často na něj vedou dva pruhy a z něj taky dva. Viděli jsme ale nejrůznější kombinace od dvou pruhů vedoucích na jednopruhový kruháč až po třípruhový objezd.
Francouzi na druhou stranu zřejmě většinou příručku dál než k brzdě, plynu a volantu nedočetli. Zásadně nesvítí, aby byli vidět, a často ani, aby viděli sami. Není výjimkou vidět tu auto řítící se po dálnici v deset večer bez světel. Francouzi také zásadně neblikají. A když už zablikají, chtějí si to užít, takže často vidíte auto, které vás předjelo, jak mizí za obzorem před vámi a bliká přitom levým blinkrem. Pokud uvidíte Francouze blikat doleva a pak najednou začít blikat doprava, buďte klidní - to se jenom pokusil vypnout levý blinkr a přehnal to. Pokud bliká na nějakou nelogickou stranu, zřejmě si spletl, na kterou stranu se který blinkr zapíná.
Je to bohužel ještě horší, než kdyby neblikali vůbec - když už blikají, nedá se na to spolehnout.
Jediný čas, kdy se na blikajícího Francouze spolehnout dá, je, když začne blikat všemi blinkry. Tím vám dává najevo, že v příští chvíli udělá něco nepředvídatelného. Protože se ale ta nepředvídatelná věc dá těžko předvídat, nezbývá vám, než radši začít rychle brzdit a dávat dobrý pozor, co že udělá.
Řidiči v Bretani jsou také velice klidní. Za cyklistou občas pojedou kilometr nebo dva dvacítkou radši, než by ho předjížděli příliš těsně. Nerozhází je cizinec kličkující na křižovatce z pruhu do pruhu a zoufale hledající správný směr. Nevytroubí řidiče, který se nacpe na kruhový objezd těsně před ně. A zřejmě je nerozhází ani, když do někoho na parkovišti ťuknou, nebo někdo do nich.
Francouzi, s kterými jsme se setkali, většinou neuměli anglicky skoro vůbec, ani mladí ne. Víc než pár slov uměla jen jedna slečna v infocentru. Ale nakonec jsme se stejně nějak domluvili.
Nemůžu to tak dobře posoudit, ale pokud se o Francouzích tvrdí, že jsou otevření a srdeční, Bretoňci jsou ještě otevřenější a srdečnější. Je normální, že vás na ulicích kolemjdoucí zdraví. Naše hostitelka nám vyprávěla, jak si zkoušela jakési šaty či co a nemohla se rozhodnout; pak z vedlejší kabinky vyšla cizí paní, podívala se na ni, a prohlásila "ty se na vás hodí, ty si kupte". Koupila.
Lékárny. Tak psychedelicky blikající neonové vývěsní štíty nemají v Čechách ani bordely. Ke konci pobytu už jsme poznali, ke které síti lékárna patří, podle toho, jakým stylem blikala. Asi to bude mít něco společného s tím, že na jedné ulici byla málokdy jen jedna lékárna. Většinou byly dvě až tři vedle sebe na stejné ulici. A ve městě velikosti Berouna jich bylo tak čtyři až pět. Proč to mají takhle, čert ví.