Střed Severního ostrova je známý hlavně kvůli jezerům Rotorua a Taupo, termálním oblastem, pohoří Tongariro a faktu, že tamní Maoři přišli na to, jak snadno se dá prodat jejich kultura turistům.
To všechno jsme (byť občas jen jako nezřetelný obrys v mlze) viděli a ještě jsme k tomu přidali jeden vodopád.
K první termální oblasti jsme dorazili ještě ten den, co jsme opustili Whakatane. Jmenovala se Hell's Gate. Asi každá oblast tady si našla nějaké "nej", které pak mohla inzerovat. Tahle se tuším honosila titulem "nejaktivnější". No, kouře tam bylo každopádně dost. Zajímavé je, že většinu těchdle oblastí vlastní Maoři. Ony byly celkem oblíbené a žádané – kde jinde dostanete bez práce a zadarmo kotel vařící vody, ve kterém uvaříte, dejme tomu, celé prase? Ne, že by v dobách, o kterých mluvím, tady nějaká prasata byla, ale chápete snad, jaké byla takováhle oblast ve vašem vlastnictví terno. A to nemluvím o tom, jak snadno se brání území, kde jenom vy víte, kam šlápnout a neuvařit se.
Nepřízeň počasí nás provázela dál a vlastně až do konce dovolené, ale následující den byla (bohužel jediná) výjimka. Tenhle slunečný den jsme strávili návštěvou zmíněného vodopádu. Jeho významnost vám objasní fotky. Večer jsme se vydali dát něco svých peněz místnímu maorskému kmeni Mitai za to, že si před námi zahrají na šašky a pobaví nás svou kulturou. Bylo to divadlo. Oni se vlastně ztrapňovali a m jim za to platili. Ale spokojení jsme nakonec byli my i oni. Den jsme zakončili procházkou v parku jménem Rainbow Springs, vlastněném touže rodinou. Je úžasné, co s normálním parkem udělá tma a pár stovek barevných bodových světel.
O plánu na další den se strhla poměrně výrazná diskuze. Ranní návštěva muzea buldozerů byla jasná (vstupenky jsme dostali grátis k těm k Maorům). Já se pak chtěl podívat ještě na dvě termální oblasti, Lucka ale prohlásila, že jí to nezajímá a že ona víc než jednu už vidět rozhodně nechce. Nakonec byla věc zařazena do kategorie "maličkosti a podružnosti" a vy, co znáte Wericha, víte, co to znamená.
Tou jedinou termální oblastí, kterou jsme tedy ještě viděli, byla Orakei Korako. Tahle si přivlastňovala tituly "nejskrytější" a dokonce i "nejhezčí".
Přespali jsme v chatce na tábořišti u jezera Taupo (které jsme pro déšť prakticky neviděli a rozhodně si ho neužili).
Další den pršelo a pršelo a my jsme ze sopečného pohoří Tongariro neviděli nic než výstavku v jejich návštěvnickém centru. Ještě večer jsme dojeli do malinkaté vesničky Pipiriki na kraji národního parku Whanganui, odkud jsme chtěli další ráno jet lodí k Bridge to Nowhere. Zní to pěkně, že? Jak už jsem psal, počasí nám nepřálo. řeka se po dešti rozvodnila, majitel společnosti i s lodí uvázl kdesi nahoře v parku a my jsme místo k zážitku přišli na té štěrkové silnici akorát k jedné úplně zničené pneumatice.
Tak v podstatě skončila naše dovolená. Další body v plánu nebyly a čas nám taky už nezbýval, takže jsme zamířili do Wellingtonu na trajekt. Dovolená končila ve středu 25. a my si chtěli aspoň den po výletu odpočinout, takže to vycházelo akorát – už ten den dojedeme co nejblíž k Wellingtonu, v úterý přes průliv a domů a středa volno. Nakonec jsme dojeli až těsně před Wellington, půl hodinky na trajekt, do celkem pěkného kempu v Upper Hutt.