Kolem 17. hodiny překračujeme německo-belgickou hranici. Dálnice v Belgii je o poznání horší. Na fámě, že Belgičani jsou jedni z nejhorších řidičů v Evropě, asi něco bude. Na všech billboardech podél cesty je jedna a ta samá hodně, ale opravdu hodně hnusná reklama.
Po 19. hodině - Francie. Na prvních metrech francouzského území jsem si vylepšil osobní rekord - překročil jsem povolenou rychlost o 400%. Byla 10km/h. Na dálnici se narozdíl od Belgie, kde je omezená 120, smí jet 130. Po zhruba pěti minutách jízdy se ale na dálnici objevuje značka omezující rychlost na 60km/h. Skokem. Jedu 80 a všichni na mě koukají jak na debila, že se tak courám.
Po dalších pěti minutách nám jiná značka oznamuje, že silnice je rozbitá. Nic nového - je rozbitá už od hranic. Německých.
V 19:20 konečně zastavujeme na parkovišti hotelu Formule1 poblíž Valenciennes. Vevnitř se celkem mladá vrátná dohaduje o čemsi francouzsky s párem na začátku fronty. Pojímám obavu, že pokud se slečna nedokáže domluvit s Francouzi francouzsky, bude domluva v angličtině možná nad její síly (domlouváním jsem pověřen samozřejmě já, prý "protože mám zkoušku z angličtiny"). Po dvaceti minutách se pár na čele fronty odchází ubytovat a za pár minut jsme na řadě.
Nemýlil jsem se. Slečna neumí anglicky ani číslovky do deseti. Naštěstí navzdory výkonu předvedenému v posledních dvaceti minutách je schopná se s námi celkem rychle domluvit pomocí klíčových slov "reservation", "internet" a čísla rezervace ukázanému na mobilu. Francouzsky nám vysvětluje, co nám to dala za čísla a kde je náš pokoj (radši jen kýváme) a za zhruba tři minuty jsme odbaveni se vším všudy. Možná neměla dostatečnou zásobu mezinárodních slov na dvacetiminutovou konverzaci.
Večer koukáme na půlku třetích Pirátů z Karibiku (druhá půlka se někde zatoulala) a přemýšlíme, co by mohlo znamenat slovo "RAPPEL" (už od Belgie je na značkách pod omezením rychlosti nebo pod jiným nebezpečím).
Jedeme po dálnici A2 a všechny mosty přes ni jsou žluté.
Všechny mosty na A29 jsou zelené, na A16 modré. Na dalším úseku A29 jsou všechny červené. Až na třetím úseku á dvacet devítky se začaly střídat mosty zelené se zašle růžovými.
Francouzští řidiči jsou prima, francouzské směrovky za 1 s hvězdičkou.
Přes ústí Seiny se klene Pont de Normandie. Doslova. My se klenuli po něm. Technické údaje: vzdálenost pilířů 856 metrů, vysokej jak kráva (dolů z něj jsem jel sedmdesátkou a na trojku brzdil motorem). 5 euro, well worth it.
V Caen odbočujeme z původně plánované trasy na Omaha beach. Francouzský venkov je téměř nesjízdný, přesto se (díky vážně skvělému značení) dostáváme kolem půl třetí na východní okraj pláže Omaha. Na zeleném pahrbku stojí dva monumenty. Vypadá to tu mírumilovně a pro vylodění celkem vhodně. Jen zvrchu. U horního památníku objevujeme první vchod do bunkru. Dolní památník stojí na střeše betonového bunkru pro dělo. Tady dole je vidět z každého kousku země vylézající betonové stěny palpostů.
Jsme uprostřed jednoho z osmi bunkrů, které bránily Omahu. Jsou tu dva mohutné bunkry pro děla, v bunkru byly dál dva mortary, 4 kulometná hnízda, dvě povrchové pozice pro kanóny a dva flaky. Cedule říká, že tu bránilo 31 Němců, dva přežili a utekli když byl bunkr zničen nebo když jim došla munice. Na pomníku vedle je 627 jmen.
Do Saint-Brieuc dorážíme za deště kolem 18:45. Spát budeme u známé, která tu pracuje v nemocnici a má tu pronajatý domek. Domeček je "malý", dvoupatrový, 5 + 1 + tři sklepy a zahrádka s kůlnou. Pokoje jsou obrovské a skoro prázdné (logicky, známá je tu jen na čas). Dostal jsem k obývání 1 z těch 5. Asi se v něm budu bát.
Stále jsme nepřišli na to, co znamená RAPPEL.
Autem jsme dojeli ke kostelu svatého Tonyho a odtamtud se vydali na kolech na sever. Nejprve přes několik vsí a kolem několika kostelíků a zámků a pak do městečka Plouha a ke kostelíku svatého Jeana (jednoduchý, čistý styl, čti "taková stodola s křížkem").
Hodně zajímavý byl kostel v Kermaria: budova ze (od západu k východu) 13., 15. a 18. století s dřevěnou klenbou. Klenba vypadá jako obrácené dno lodi, prý proto, že ji dělali lodní tesaři. Budova sloužila jako kostel, v patře byl archiv, nad sakristií byla noclehárna pro poutníky a z balkónu nad vchodem, dostavěného i s tím vchodem v 16. století, soudil místní pán prostý lid. V kostele je velká freska Danse Macabre (lidé význačného postavení proložení kostlivci, jež je vlekou s sebou do země mrtvých - za doby morových ran měla tahle freska pánům připomínat, že jejich majetek je jim proti moru prd platnej). Pak tam byla podivná malba na téma "tři kostlivci vylézají z hrobů, aby třem lovcům na koních jedoucím přes jejich hřbitov poradili užívat si života, dokud mohou; jezdci se lekají a prchají pryč z hřbitova". A z mnoha (dřevěných) soch bych vyzdvihnul panenku Marii v galoších a jednu sochu, která zleva vypadala jako ženská a zprava jako chlap.
Tradiční dům v Bretani nemá komín uprostřed jako český, ale má zpravidla po jednom komínu na obou koncích. Na komínech tady holt asi nešetří (ve skutečnosti prý mají prostě dva krby, a ne naše jedny kamna). Tradiční bretaňský dům je však především kamenný, neomítnutý, s břidlicovou střechou. Tu narůžovělou šeď kompenzují Francouzi záplavou květin. Teď v červnu je to obzvlášť barevné.
Zaujala mě ještě jedna věc - příkopy u silnic. Začíná to normálně, kraj cesty a půlmetrový příkop. Za příkopem se ale tyčí průměrně tak 2 metry vysoká, co nejprudší stráň. Někde pokrývají tu stráň síťovinou, aby líp držela a mohli ji udělat ještě strmější.
Ale zpátky do Kermarie, respektive z Kermarie. Do Lanloup, bretoňsky Saint Loup, česky zřejmě Svatý vlk. Není to zvíře, ale jakýsi světec či polosvětec. Mají tam (v Lanloup) kostel, taky pěkný, taky kamenný, taky s dřevěnou klenbou a taky se šikmou podlahou. Toho jsme si všimli už v Kermarii a průvodkyně nám to dokonce vysvětlila - prý v kostelech na zemi spávali různí poutníci a jiní bezdomovci, a tak se udělal kostel s podlahou svažující se ke vchodu a ráno to prostě spláchli a bylo.
Z Lanloup na Sante Barbe (vyhlídka na zátoku Anse de Paimpol, teď za odlivu spíš velká bažina s ústřicovou farmou uprostřed) a pak na klášter Beauport. Bývalý klášter. Tamní mniši prý byli tak bohatí, že si na to zvykli a všechno propili (exagregovaná verze) a kostel se jim zřítil ještě dříve, než to úplně opustili.
To už nás ale tlačí čas, tak otáčíme a bez velkých zastávek míříme zpátky k autu. Jen na jedné křižovatce chvíli váháme, zda jet na Plehedel (bretoňsky Plua) nebo na Plouha (bretoňsky Ploua). Nakonec se rozhodujeme, že na "plua" a po chvíli dohadování, zda jsme tím mysleli Plua nebo Plouha vyrážíme správně na Plehedel (čti "pldel", nebo čti správně "plédel" - nám se víc líbila první verze). Mimochodem, Ploua a Plouha se čtou "plua", kdežto Plua se čte "plya" - to abyste tam nemuseli bloudit, kdybyste se tam někdy vyskytli. Ještě si ale dejte pozor na Lanlouf, Lanleff a Lanvallon. No, možná, že francouzům to připadá všechno jasný a dobře rozlišitelný.
I my jsme se kupodivu trefili správně do Lanvallon a po krátké zajížďce na Croix Pierre (je u něj asi metr vysoký menhir) se vracíme k svatému Tondovi a našemu autu - 65km, 4 hodiny jízdy a 2,5 hodiny okounění po památkách.
Po návratu večeře o třech chodech a ochutnávka sýrů jako chod čtvrtý (první chod byl pršut se žlutým melounem).
P.S. Už víme, co znamená "rappel".
Abych vás nenapínal: pršelo asi pětkrát, takže náhodná veličina znamená, že bude pršet 20% času, ne s 20% pravděpodobností, a náčrt, kde to vlastně je, nechávám pro příští generace ve fotkách.
Nemilé překvapení číslo jedna: vlevo vzadu nám nějaký dobrotivec odřel auto, šlic asi 60cm dlouhý a místy přes centimetr široký, až na plech samo sebou. Oproti tomu pravou přední část, hlavně okýnko spolujezdce a přední sklo, nám mohutně osral pták (že to byl pták ovšem usuzuji jen z toho, že krávy neuměj lítat). Smutné.
Autem vyrážíme do Lannion. Cestou asi tříkilometrová uzavírka levého pruhu dálnice - důvod? Sekají trávu v dělícím pásu. Následují ještě dvě další uzavírky pruhů kvůli sekání příkopů.
Zhruba v 11:45 parkujeme na parkovišti v centru. Vzápětí se strhává intenzivní, naštěstí však krátká průtrž mračen. Nedaleko byl jakýsi průjezd, takže v pohodě. Za deset minut je po dešti a můžeme vyrazit. Zbývá už jen se vymotat z města správným směrem a můžeme začít hledat růžovou žulu. Zkušeně vytahujeme kompas a zjišťujeme, že je použitelný jedině, pokud zjistíme sever jinak - nikdo si totiž už nepamatuje, která střelka ukazuje na sever a která na jih. Nakonec vysvítá slunce a podle něj zjišťujeme, že černá ukazuje na jih, stříbrná na sever. Díky tomuto zjištění a díky tomu, že jsme mezitím potkali plánek města, se po půldruhé hodině snadno vymotáváme z Lannion a míříme na Louannec. Tam uhýbáme na západ a začínáme hledat, kde že je to Cote de Granit Rose.
V Le Port (bretoňsky "Porzh") objevujeme elegantní řešení problému s odlivem v přístavu. V Ploumanach nacházíme konečně začátek cesty k hledanému pobřeží (je pěší, takže kola musíme vést). Co se týče pobřeží, jsou to v zásadě šutry, šutry a šutry. Příliv je tu obrovský, takže odhaduji, že za přílivu to bude procházka na půl hodiny. My jsme za odlivu strávili obcházením a obhlížením šutrů nejmíň hodiny dvě. V 17:15 opouštíme šutry...ehm, růžové pobřeží...a míříme nejkratší cestou domů. Suma sumárum, 40km průměrnou rychlostí 12km/h - cesta po pobřeží je nahoru dolů a hodně jsme kola tlačili na stezkách "přísně pro pěší". K tomu nejmíň 5km pěšky bez kol.
Přílivová elektrárna tam stojí od šedesátých let, jejích 24 turbín dává dohromady maximálně 240MW (čtvrt bloku Temelína) a reálně jede v průměru tak na 30%...to je celkem slušný. Každá z 24 turbín má průměr asi 6 metrů, točí se 94krát za minutu a pobere jednu Vltavu na 2. povodňovém stupni nebo 5 Vltav dnešních. Turbíny umí taky fungovat jako pumpy, takže se z toho asi dá udělat občas i přečerpávačka. V expozici se mimo jiné dále dozvíte, jak to dělají, aby jim turbíny nezrezly a že první pokusy s přílivovou energií dělali ve Francii kolem roku 1920.
Saint Malo - Původně biskupské město, které tamní biskup nechal obehnat hradbami, v 16. století na 4 roky samostatná republika, později pirátská bašta. Krutě opevněná proti útokům z moře - dvě linie pevností na ostrůvcích v ústí zálivu Basin de la Rance, a pokud by se útočník dostal až do zálivu, musel by ještě obeplout těžce opevněné město ze dvou stran, než by se dostal k přístavu na třetí straně. Uvnitř sedm i víc metrů vysokých a čtyři metry tlustých hradeb je město, extra opevněný zámek a velká katedrála. Celé město bylo během druhé světové války srovnáno se zemí a potom zase pečlivě zrestaurováno. Největší z ostrovních pevností nedaleko města je za odlivu dostupná po souši.
Další zastávkou našeho dnešního výletu je Dol de Bretagne, kde mají katedrálu. Katedrála je velká, honosná a chybí jí půlka jedné věže. Asi to s tou velkolepostí zase přehnali a nezbylo na věž.
Posledním bodem programu je reklama na církev, známá též pod jménem Mont Saint-Michel. Turistická povinnost a konzum. Představoval jsem si to jinak, tak nějak akčněji - ne asfaltku na vysokým náspu až k tomu a kolem stovky aut.
Někdy kolem roku 800 si tu pár mnichů postavilo na 80 metrů vysoké a 300 metrů dlouhé skále, která je (tedy bohužel spíš už jen byla) dvakrát denně ostrov a dvakrát denně pět kilometrů od moře, malý klášter. Tož místo je to pěkné, dominuje širokému okolí, a tak už v desátém století je to poutní místo a klášter i obec pod ním utěšeně rostou. Ve 14. století už ves dosahuje až k vodě. Pak přichází zlomový okamžik - Stoletá válka s Anglií. Mont Saint-Michel je obehnán mohutnou hradbou a přestavěn na pevnost. Angličani ho nikdy nedobyli (zkuste si dobývat něco, k čemu na lodi nemůžete a po souši musíte každých 12 hodin utíkat 2km zpátky před přílivem) a ze Saint Michelu se stává symbol. Jeho sláva hvězd se bude dotýkat a na jejím vrcholu bude pod něj patřit na dvě stě kostelů a měst po celé Francii i Anglii.
Jeho moc upadá po francouzské revoluci. V osmnáctém století je používán jako věznice. Pak si to rozmysleli, prohlásili ho za památku a od té doby ho už asi sto let ustavičně rekonstruují a je z něj zase významné místo, jen místo poutníků je dnes plný turistů.
To všechno byl St-Michel, do kterého vstupujeme a zjišťujeme, že je to především spleť uliček, schodišť, zdí, hradeb, místností a chodeb plná lidí. Byl by to krutej orienťák. Z hlavní ulice plné obchodů prcháme na hradby a po nich nějak překonáváme těch 80 výškových metrů, platíme vstupné a podstupujeme běžnou prohlídku kláštera. Klášter je nalepený na vrcholku skály a v zásadě třípatrový, přičemž podlaha kostela je až na úrovni třetího patra. Z terasy před kostelem je pěkný rozhled, ovšem teď za odlivu i z těch 80 metrů sotva tušíme, kde začíná moře - tak daleko je. Prohlídka nás vyplivne zadním vchodem do klášterních zahrad na severní straně ostrova a odtud se uličkami promotáváme zase ven.
Upravuji své hodnocení: je to konzum a turistická povinnost, ale má proč být.
Cestou zpátky se ještě znovu zastavujeme u přílivové elektrárny, tentokrát za odlivu (ráno vrcholil příliv). Na fotkách je celkem hezky vidět, jak velký rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem tu moře má.
Večer pak ještě vyrážíme na krátkou procházku po St-Brieuc.
Parkujeme na takovém štěrkohliněném plácku, ale i tady mají vodu (za peníze) a záchody (zadarmo).
Už ve 12:00 se k nám ve vesnici Plévenon přidávají dva psi. Na následujících kilometrech několikrát vypadají, že je něco zaujalo, a několikrát i odbíhají, ale vždycky se zase po minutě dvou objevují a pokračují s námi. Když přicházíme na východní pobřeží poloostrova, psi přestávají pobíhat zběsile kolem - tam to už asi neznají. Ale jdou s námi dál.
Asi po dvou hodinách přicházíme k pevnosti La Latte - pěkná pevnost, se dvěma padacími mosty, na útesu vyčnívajícím do moře. Dovnitř nejdeme, pokračujeme dál směrem na Cap Fréhel. Psi samozřejmě s námi.
Cesta po břehu moře vede převážně vřesem a kapradím. Mezi tím roste všeliká pichlavá havěť. Občas trochu prší, ale nic závažnýho.
Cedule na Lattě říkaly, že Cap Fréhel je 1:40, my to ale stíháme za hodinku a čtvrt. Na mysu je maják, který je prý vidět i 140km daleko, pak dvě věže - zbytky starých majáků - a asi čtyři betonové základny nejspíš pobřežních baterií nebo flaků - každopádně druhá světová, železo ještě neurezlo. Jo, a ještě ptačí rezervace na nepřístupných útesech a blízkých ostrůvcích.
Na Cap Fréhel začíná konečně pořádně a vytrvale pršet. Obracíme tedy domů (jinam to z mysu ani nejde) a místo po pobřeží jdeme nejrychlejší cestou po silnici k autu. U vjezdu na parkoviště u majáku na psy volá hlídačka a ukazuje se, že jeden ze psů je její. Vnucujeme jí i druhého a již jen ve třech pokračujeme k autu.
Vyrážíme na západ, čeká nás asi 170km autem na místo. Cestou se stavujeme v Saint-Thégonnec. Prší tam. I ostatní se přiznávají, že by ještě spali. Když doprší, jdeme si prohlídnout kostel, tedy tomu, co tam je, se tuším říká dvorec - je to kostel, kostnice a celé je to za zdí s několika branami.
Z Thégonnecu jedeme ještě do Guimiliau. Tam je taky kostel, zvenku křivule, zevnitř prakticky totožný s tím v Thégonnecu. Pak omylem navštěvujeme taky Lampaul-Guimiliau, tam maj dvorec taky, a zase kostel vevnitř úplně stejný jako v předchozích dvou. Ale všechny jsou trochu jiné než ostatní kostely v Bretani, mají varhany, barokní oltář...
Vůbec víra v Bretani působí tak nějak laskavěji než u nás. Není to strašák, příšerně důstojné a ponuré stavby a ticho. Ve většině kostelů tu hraje tiše hudba, v pobřežních jsou vystavené modely lodí...takové lidštější. Dokonce tam ani nepovažují focení za neúctu.
V Sizunu prší, takže u kostela ani nezastavujeme.
Ve 14:00 konečně zastavujeme na parkovišti u kostela v Camaret-sur-Mer. Za pouhých 25 minut jsme schopní se vypravit. Míříme nejdřív na Pointe de Pen-Hir, skalnatý ostroh čnějící už do Atlantiku. V protivětru musím jet na o dvě kolečka lehčí převod.
Na Pen-Hiru fouká studený vítr, ale zatím neprší. Pozorujeme vlny a skály. Když se skály dlouho nehýbají, přestává nás to bavit a jedeme se ještě podívat k nějakým dvěma bunkrům z druhé světové kousek zpátky po silnici. Na místě zjišťujeme, že to nejsou "nějaké dva bunkry". Kromě tří nebo čtyř bunkrů pobřežních baterií je tam několik hlubokých cest zatesaných do skály, pozorovatelna a desítka budov kamenných i betonových. Po chvíli zjišťujeme, že to, po čem celou dobu chodíme, jsou stropy desítky dalších betonových bunkrů. Ve vřesu je tam schovaná o hodně větší základna, než jsem čekal. Vypadá nenápadně, ale Omaha je proti tomuhle ořezávátko. Na Omaze to byly zákopy a betonové střílny, tady jsou to ulice a bunkry. Některé mají dokonce z českých luhů dobře známou architekturu střílny proti vchodu.
Další zastávkou jsou nedaleké menhiry. Tam už začíná pršet, takže jdeme tak asi k nim a zas zpátky pod nějaký strom. Tam se rozhodujeme, že už jsme v tom dešti viděli dost, a otáčíme zase zpátky k autu. 7km. U auta už zas neprší, tak ještě aspoň podnikáme 2km zajížďku do přístavu, kde mají vrakoviště lodí a kostelík snad z nějakého pískovce nebo co.
Cestu zpátky domů bereme přes Locronan, krásné staré kamenné město s na Bretaň nezvykle mohutným kostelem (s kamennou klenbou) a palačinkárnou. Pak už domů, v šeru a dešti po opuštěných silnicích. Celkem depresivní.
V St-Brieuc končí silnice pro motorová vozidla deset metrů před kruháčem.
A teď to přijde: při výstupu z auta si vzpomínám, že jsem v Locronanu nechal foťák.
Prý ho tam naštěstí našli, takže zítřejší trasa je jasná - pro foťák a pro Ondřeje.
Kostely mně, praseti nevěřícímu, po 5 dnech už nepřijdou moc zajímavé (v Čechách taky nelezu do každýho kostela, kterej potkám). Proto se z dovolením nebudu rozepisovat moc do detailů.
Sainte Barbe - kostel. La Faouët - dřevěná tržnice a kostel. Saint-Fiacre - kostel. Langonnet - kostel. Znovu Saint-Fiacre (kostel). Lacronan - foťák. Quimper - katedrála (zlomená), město (nic moc), malá botanická zahrada (ujde) a uhýbající patníky (vodvaz).
V Concarneau je ostrovní opevněné město. Bohužel - kvůli kostelům na něj nezbyl čas.
Na poloostrově Quiberon jsou dvě pevnosti, nějaké zbytky opevnění z druhé světové, menhiry a skály na atlantickém pobřeží. Kvůli nedostatku času to ale taky až na ty skály vidíme jen z jedoucího auta, menhiry ani z auta.
Zastavujeme naštěstí ještě aspoň u dvou menhirových polí severně od Carnacu (Le Ménec a Kermario) a u Tumulus de Kercado (tumulus je taková hrobka, dolmen zasypaný hlínou do pahrbku).
Pak už Rennes - čeká tam syn naší hostitelky. Nabíráme ho i s bonusem (šestý do auta, říká si Tulák) a míříme zpátky domů.
Konečně mě nechali se vyspat.
Venku prší a mně je to šumák.
Pořád prší.
Na chvíli přestalo pršet.
Už zase začlo.
První zastávka na cestě na Loiru: La Roche aux Fées. Dolmen, spíš hrobka o třech místnostech. Krutý. Kameny přeložené přes vrch mají některé až 40 tun. Dohady říkají, že to bylo původně zahrnuté hlínou, ale už v 18 století to bylo odhalené. Každopádně je to ale mohutná záležitost, přesně to, co jsem si představoval.
U Segré nám začíná docházet benzín. Předtím samozřejmě míjíme několik pump a pohrdavě pokračujeme dál s vidinou levnějšího benzínu. První pumpa je po 25km a zavřená. Po velkém dramatu tankujeme až za dalších 25km u Angers, v nádrži zbyly asi 3l.
V Angers prozměnu povýšeně míjíme placené parkoviště. Následně bloudíme po Angers a hledáme parkoviště jakékoliv, kam by nás pustili s koly na střeše - všude mají trámy na dvou metrech výšky, proti karavanům pravděpodobně.
Nakonec zastavujeme na (placeném) parkovišti u kostela Notre Dame. To je taková zebra, styl asi nějaká novogotika, kdoví. Sloupy vevnitř jsou štíhlé bílé s antickými hlavicemi.
Cestou přes město mě někdo zastavuje a česky prosí o cigaretu. Když mu česky odpovídám, že nemám, celkem ho to zaskočí. Vzpamatuje se ale, postěžuje si, že Vsetín vypadl, poprosí ještě jednou o cigarety, zanadává na "kurvy pražský" a optá se, odkud jsem. Loučím se se slovy "z Prahy" a pokračuji s ostatními ke katedrále a pevnosti.
Katedrála je opravdu monumentální. Zvenku i zevnitř. Vevnitř neplýtvali místem na tři lodě, vnitřek tvoří jedna jediná mohutná, asi 15 metrů široká loď.
Pevnost je taky mohutná (15 věží) a taky jako Notre Dame zebrovaná. Dovnitř ale nejdeme.
Cestou zpátky potkáváme znovu ty Čechy (tváříme se, že nejsme z Čech) a jednoho francouzského nejspíš žebráka (tam jsem se prozměnu k češství hrdě přihlásil a česky se ho zeptal, co chce - podle očekávání ho to zmátlo a nechal toho).
V Brissac-Quincé pršelo tak hustě, že vrátná sklízela židle a zapomněla nás zkasírovat za vstup do zahrad. Celkem pěknej zámek.
Další postupný cíl, klášter v Cunault, jsme nenašli, takže až Saumur. Čekali jsme ho na jižním břehu Loiry, ale nakonec jsme ho zahlídli nalevo od nás. Přejíždíme tedy řeku a stoupáme k zámku. Bohužel je zavřeno, takže koukáme jenom přes zeď.
Pak se vracíme zpět k autu a míříme podle směrovek dál k informační kanceláři (potřebujeme mapu). K našemu překvapení přijíždíme opět k řece. Takže oprava - zámek je na kopci na jižním břehu Loiry, ale na severním břehu nějakého jiného potoka.
V infocentru umí anglicky a mají leták s mapou, kterou potřebujeme - super. V autě mapu maminka komentuje "Dobrá". Říkám, že jsem chtěl od Chinonu do Blois a dostal jsem od Chinonu do Blois. Maminka kontruje větou "Cože? že slyšel, že říkám 'Do Blois'?".
V Montsoreau je pěkný zámek na břehu Loiry, ve vesnici za ním (Candes-Saint-Martin) jsou krásné staré kamenné domy - tady je to ale jakási opuka či co, prostě nějaká usazenina, žlutobéžová.
V Chinonu je zámek v rekonstrukci, a zaslouženě - zámek je honosné slovo. Ruina je realističtější.
V Chinonu ale hlavně hledáme kemp. Chvilku to trvalo, ale našli jsme - je přímo přes řeku proti zámku, docela ujde.
To ale ještě není všechno. V 19:30 je rozhodnuto, že ještě pojedeme na asi 30km výlet na kole, jen tak, na dvě hodinky. Vyrážíme směrem na Seuilly, cílem je klášter ve Fontevraud. Cestou vidíme jeden malý klášter (Seuilly), jeden zámek z dálky (Coudray), jeden zbytek zámku zblízka (Chavigny) a jeden vojenský prostor (ty jsou tu v každém větším lese, asi proto, že v Bretani a okolí moc lesů nezbylo). Klášter je zavřený (překvapivě, v půl desáté večer). Zpátky jedeme opět přes Montsoreau a přes Savigny. V Savigny už se stmívá. Ten kámen, z kterého tu staví, vypadá ve světle lamp vážně pěkně. Šeroslepá část naší výpravy začíná být nervní (a shodou okolností to je ta část, která vymyslela jet na výlet v půl osmé večer a nemá ani světlo, ani blikačku).
Do kempu přijíždíme v jedenáct, s 48km na tachometru. Posledních pár kilometrů už nervozita přerostla v lehkou paniku a bylo nutné použít základní uklidňovací prostředky.
Balíme batohy, po včerejšku padá i obligátní otázka "Čelovku bereš?". V 10:45 vyrážíme na 75 (čti "devadesát dva") kilometrů dlouhý cyklovýlet po zámcích na Loiře.
Zvenku jsme viděli Chateau d'Ussé a Langeais, ve Villandry jsme si dovolili koupit k zahradám i prohlídku zámku (z věže jsou zahrady líp vidět). Interiér nic extra, ale samotný zámek ve Villandry je zajímavý - není to pevnost jako všechny okolo, ale celkem čistá renesance. Stejně jako, zdá se, všude ve Francii, neměl architekt rád symetrii. Ale tenhle ji neměl rád promyšleně. Všechno je mírně nesymetrické, úhly mírně falešné, jedno křídlo mírně kratší než druhé. Prý, aby to nenudilo.
Do Villandry se ale jezdí kvůli zahradám. Mají obrovské, tříterasové, občas mezi okrasnými květinami používají i salát a podobně. V jedné novější části je i bludiště. Pravda, je to bludiště chudé, cesta se dělí jen na začátku a jedna cesta je kratší, druhá delší, ale obě vedou bez dalších odboček až doprostřed. O to zvláštnější je, že máma přišla doprostřed kratší cestou, odešla delší a nepotkala přitom nikde tátu, který přišel delší a odešel kratší. A z bludiště vyšla východem kratší cesty.
V kopci z údolí Loiry začínají docházet síly a, už tradičně, čas do soumraku. Vrchní plánovač (čti "ten, kdo vymyslel devadesátikilometrový výlet, a námitky zamítl s tím, že je to slabých 75 kilometrů") ale odmítá přiznat přecenění sil a trvá na odbočce k zámku v Azay le Rideau. Vstup do zámku přejíždí a ujede ještě několik desítek metrů, než zjistí, že mu nezbyde, než to uznat a vrátit se.
Zámek vypadá spíš jako zřícenina, možná proto, že z něj vidíme jen pár oken beze skel (možná, že to je otevřená promenáda nebo schodiště, ale vypadá to divně).
Ve Foret de Chinon (je v něm samozřejmě vojenský prostor) nás zastihuje déšť. Největší průtrž přečkáváme pod stromy u silnice, pak pokračujeme za vytrvalého deště dál. Ignorujeme odbočku, kterou jsme chtěli jet (vrchní plánovač prohlašuje, že se mu nelíbí, jakým směrem vede), čímž si trasu prodlužujeme z 90 na finálních 92 kilometrů. Příjezd do kempu v 19:45.
Znovu objíždíme Chinon. Tohle byla asi opravdu spíš pevnost než zámek. A dole pod ním mají vystavený trebuchet.
První z těch zámků je Chenonceau, zámek na vodě. Doslova. Zjednodušeně si to můžete představit jako zámek postavený na mostě. Východy má na obou březích řeky Cher. Tady praktikují v tomto kraji oblíbenou fintu "bez vstupenky ho ani neuvidíte a vstupenky prodáváme jenom zahrady + zámek, takže jsou pochopitelně dražší, než kdyby byly jen do zahrad". V Chenonceau konkrétně 9,50 euro. Tady nám to ale až tak moc nevadí, protože zámek mají celkem hezky vybavený, včetně vybavení rozsáhlé kuchyně. A nahoře byla nějaká výstava. A taky zrovna venku pršelo.
V Chissey jedeme kolem pěkného zámku u silnice, tenhle se aspoň neschovává za zeď. V Montrichard jsou zbytky jakéhosi hradu (těch tu moc není, na většině těch zbytků právě postavili ty zámky). Ve Fougéres-sur-Biévre i v Cheverny praktikují oblíbenou fintu, a protože nehodláme utrácet za každý zámek, vidíme oba jen přes plot (Cheverny skoro vidět ani není, a oba mi přijdou nic moc).
Chambord. Nejmonumentálnější z těch, které jsme viděli. Musel jsem s foťákem poodejít asi 200 metrů, aby se mi vešel do záběru.Prohlídka vnitřku by trvala zhruba půl dne, takže ji vynecháváme. A dokonce tu nejsou socky a očumovat zámek zvenčí vás nechají zdarma. Český skeptik by prohlásil, že jen proto, že jinak by museli oplotit dva kilometry čtvereční a kolem ještě postavit dost vysokou zeď, aby to monstrum nebylo vidět. Jenže oni tam tu zeď mají. Obepíná ne dva, ale deset kilometrů čtverečních přilehlých lesů i s vesnicí u zámku. Jenom nezavírají brány a nevybírají za vjezd.
Na cestě do Blois míjíme celkem pěkný zámek v Menars, stojící nad vodou na druhém břehu Loiry, a v zápětí ještě zbytky jakési série starých mostů přes Loiru a její zátopové území (mosty přes louky stojí, z toho přes Loiru zbyly už jen pilíře).
V Blois si zběžně prohlížíme kostel Sv. Mikuláše (pochmurný, nepřívětivý, uvnitř prázdný, lavice jen ve vzdálenější půlce kostelní lodi) a zámek (z každé strany je jiný, nejzajímavější na něm je dvoušroubovicové schodiště, které ovšem ani nevidíme, protože tam mají protičumilské závěsy). Na nádvoří před zámkem se z okna v patře jednoho domu vysunuje jakási pozlacená socha přes zábradlí. Pak se zase zasune a okno se zavře. Asi nějaká místní obdoba orloje, nebo co...
U auta jako obvykle zjišťujeme, že máme málo času, takže pátý cíl, zámek Chaumont, se rozhodujeme jen prohlídnout z druhého břehu Loiry (ve víře, že to stejně bude hezčí, než nakukovat přes zeď). Bohužel však na druhém břehu žádné parkoviště není a navíc jsou tam stromy, takže bohužel.
Zastavujeme ještě v Amboise, původně jsme se tu chtěli projít tak hodinku, ale z časových důvodů jen koukáme zdálky na zámek a pak pádíme dál (už je po půl šesté).
Na obchvatu Tours musíme prudce brzdit, protože v jednom ze dvou pruhů stojí auto a bliká. Když ho objíždíme, zjišťujeme, že tam stojí, protože telefonuje.
Do St-Brieuc přijíždíme ve tři čtvrtě na jedenáct.
Večer ještě absolvujeme nákup v Carefouru a slavnostní závěrečnou večeři. Krevety. Chuť 4/10, vizuální nechutnost 10/10.
Po večeři následuje větší dávka alkoholických nápojů a pak krátká vyjížďka autem do přístavu - zde už je velká část naší výpravy alkoholem ovlivněná a celkem k nesnesení. Následuje dezert (mňam) a něco stížností, jak ti bruslaři jezdí po cyklostezce a navíc ještě jezdí od kraje ke kraji místo aby jeli při jedné straně a vůbec.
První z toho páru je v Dinanu. V Dinanu jsou staré domy, dva kostely, zbytky hradeb. Až na automatický bublifuk před jakýmsi hračkářstvím nic, co bychom už předtím neviděli jinde. Nuda. Jen maminka, indiánským jménem "Ta, která na každé zastávce rozhazuje rukama a tvrdí, že je to nádhera", tvrdí, že je to nádhera a prohlídku nudného Dinanu nám oživuje opakováním výkřiků "Nóóó!", "Mmmmhm!" a "Jéééé!".
Na jedné ulici tátu oslovuje nějaký kluk, na něco se ho ptá a táta mu nerozumí. Maminka to komentuje slovy "Něco ti chtěl a tys mu nerozuměl".
O něco později mě maminka obviňuje, že s ní nemluvím. Celkem právem, v té chvíli jsem opravdu mlčel.
V té díře jsme strávili hodinu a půl. Děti jsme potkali ještě pětkrát, pokaždé se táty na něco ptaly, pokaždé jim nerozuměl, a děti se pokaždé tvářily zklamaně, že je ignoruje. Maminka nám ale už situaci víckrát nevysvětlila.
Druhá zastávka z páru je u menhiru Champ Dolent kousek na jih od Dol de Bretagne. Prý je to největší menhir v Bretani, Francii, Evropě, nebo možná v celém mnohovesmíru - kdo si to má pamatovat? Šutr pěknej, asi 9 metrů vysokej, ale to je zhruba tak všechno. Parčík s lavičkami kolem moc důstojně nevypadá, žádná informační tabule, nic. Škoda. Jen z průvodce víme, že ho přitáhli z lomu 5km daleko, výšku jenom odhadujeme.
Na odjezdu z Dol de Bretagne přejíždíme v těchto dvou týdnech už podruhé správný nájezd na dálnici.
V 15:45 přijíždíme ke starému známému Pont de Normandie. Z téhle strany vypadá ještě o něco efektněji, škoda, že je hnusně a není tam nikde parkoviště. Ta, která na každé zastávce rozhazuje rukama a tvrdí, že je to nádhera, dí, že je nádhernej.
Kousek za Amiens je zase mýtná brána (tady je to ta část, kde člověk dostane lístek říkající, kde najel na dálnici) a před ní se začíná tvořit fronta aut, přijeli jsme na začátku takového většího náporu. Otevřený je jen jeden pruh normální a jeden pro předplatitele. Ale je poznat, že nejsme v Čechách - během minuty se otvírá i druhý normální pruh, hlídač ukazuje, že mají do pruhu pro předplatitele jet i ostatní, a tam, kde je normálně závora a automatický podavač lístků, je teď závora zvednutá a u automatu stojí obsluha se stožkem lístků v ruce a podává je lidem přímo do okýnka. Nemusel jsem ani úplně zastavit.
Ve čtvrt na osm zastavujeme na parkovišti Formule1 v Cambrai. Zdejší slečna vrtí hlavou, že anglicky moc neumí, ale narozdíl od těch ve Valenciennes umí "reservation", "one room", "no breakfast" i "code". Maminka se tentokrát učí kód i číslo pokoje, ne jako na cestě tam, kde si zapamatovala jen kód.
Ubytováváme se a vyrážíme na prohlídku Cambrai. Tady už zase znají cihly (spíš neznají nic jinýho) a kostely jsou tu barokní (vevnitř jsme byli jen v kostele svatého Džeryho, oprýskaný, zatuchlý, ale na baroko to ještě jakž takž jde). Pro pořádek ještě cestou z města promokáme.
Jak bylo po bretaňské stodesítce obtížné si zvyknout na 130km/h na dálnicích ve zbytku Francie, tak je obtížné si po Francii zvyknout na styl jízdy a rychlostní rozdíly na německých dálnicích.
Cesta je nudná, jednotvárná. Jednou stojíme asi půl hodiny v zácpě, pak ještě podruhé deset minut před Norimberkem - tam se někdo vyboural v zúžené části, vypadalo to, jako by přejel přes betonový zátaras do protisměru. Vrtulník, sanitka, hasiči, protisměr stál úplně, u nás zúžení do jednoho pruhu.
Kolem sedmé vkračuje naše kolo opět na českou půdu ("tady je to taky krásný"). Ještě jednou opakujeme extempore s dojížděním na dno nádrže, protože v Plzni mají přeci levný benzín. Vyměkáváme asi 8km před Plzní a bereme aspoň 9 litrů. Příjezd do Prahy po deváté večer.
5714km autem, 254km (ostatní 297) na kole, zhruba 25km pěšky.