Poloostrov Gramvousa jsme si vybrali pro svůj první, aklimatizační výlet (nešlo samozřejmě o aklimatizaci v pojetí horolezeckém, nejvyšší hora na poloostrově má něco pod 500 metrů a my byli tak ve dvou stech, šlo o to zvyknout si na zdejší podnebí, na horko a na chození s batohy).
Na mapě to vypadalo ohromně - skoro až na špičce poloostrova je jedna z prý nejhezčích pláží na Krétě, nevede tam žádná silnice, takže člověk musí dojít deset kilometrů pěšky tam a deset zpátky. Občas prý tam jede loď. Realita byla bohužel jiná, takhle to tam možná fungovalo před pěti, deseti lety. Dnes už vede silnice až nad pláž (tedy, je to spíš taková prašná cesta vzoru "projel tudy buldozer a pak možná ještě jednou“), pěšky se chodí jen asi dva kilometry od parkoviště s hospodou. Dole na pláži jsou další dvě hospody a chlápek, co pronajímá lehátka. A davy.
My tam naštěstí dorazili až kolem třetí hodiny, když už větší část těch davů mířila zpátky nahoru k autům. Ale popořadě: V Kastelli jsme spali v hotelu "Revekka rooms", což tady uvádím čistě jako bohapustou reklamu, protože tenhle hotel byl výborný a jeho majitel jménem Costa taky. Jeho výbornost se mimo jiné projevila tím, že nás ráno odvezl svým malým autíčkem, kam jsme se málem s batohy ani nevešli, až na konec silnice na Gramvousu, tam, kde už začíná štěrk a dál už nemůžete, pokud je vám auto drahé. Následně nás čekal asi čtyřhodinový pochod ve vedru po prašné cestě, kde nás co chvíli míjelo auto s udivenou posádkou nechápající, proč táhneme ty těžké batohy (půjčená auta zjevně nikomu drahá nejsou). Upřímně řečeno, nechápal to ani náš milý majitel hotelu. Asi v půlce délky té štěrkové cesty se situace trochu vyrovnala, před trochu prudčím stoupáním na štěrku nad srázem zafungovaly na slabší jedince mechanismy kolektivně posilovaného strachu - několik řidičů se rozhodlo to nedráždit a zaparkovat auto pod strmým úsekem, a pak už to šlo lavinovým efektem a zhruba čtvrtina návštěvníků šla proto od půlky hezky s námi pěšky.
Jak už jsem psal, na pláž jsme dorazili tuším někdy kolem třetí odpoledne, když už se většina lidí pakovala na cestu zpátky. My měli jiné plány, batohy jsme si nenesli jen pro trénink. A tak jsme si užili o něco víc soukromí na téhle pláži, která opravdu, odmyslíte-li si turisty a devastaci, jež je nevyhnutelně provází, patří k těm pěkným. Spali jsme pak na plácku u kostelíka na poloostrově za pláží, což bylo jediné místo v okolí, které bylo rovné, bez bodláků a nad vodou (spát na pláži na písku se nám tehdy ještě nechtělo, ale nebojte, taky na to dojde). I zkušenost s hledáním místa ke spaní a jeho zdejšími specifiky k aklimatizaci ovšem patří, že.
Druhý den jsme se chtěli zpět vydat jinou cestou, po pěšině na západní straně ostrova. Pěšinu jsme měli vyznačenou v mapě / atlasu 1:50 000. Na informacích v Kastelli nám sice slečna tvrdila, že o žádné takové stezce neví, ale v mapě byla jasně vyznačená a slečna nadto nevypadala zas tak akčně. A navíc - zkusit to nás přece nic nestojí.
No, stálo nás to asi hodinu a půl a předpokládám, že výsledek ani nemusím komentovat. Možná by útes šel obejít někudy horem mezi vrcholy hor, tam, kde se vařily mraky, ale to opravdu nebyla rozumná varianta. Později jsme zjistili, že jsme špatně četli vysvětlivky k mapě - mysleli jsme, že čárkovaná je úzká cesta a tečkovaná "sotva znatelná", ale ukázalo se, že jako "sotva znatelná" je ve skutečnosti uvedena ta čárkovaná čára na mapě, kdežto tečky mají popis "no path", tedy žádná cesta. Dodnes žasneme, proč tedy není vytečkovaná skoro celá mapa.
Zpátky jsme proto nakonec šli stejnou cestou jako tam, nic moc zajímavého to nebylo. Zato to trvalo dlouho a do vesnice jsme došli až na večer. Řízením z části náhody a z části orientačního smyslu doklopýtali jsme nakonec až k hotelu, jejž nám včera cestou Costa ukazoval jako svůj druhý hotel, a Costu jsme (zde už šlo čistě o dílo náhody) tam také zastihli. Asi tušíte náš nesmělý plán - vězte, že nakonec to tak opravdu dopadlo, dobrý Costa nás ve svém malém autíčku opět odvezl do svého hotelu v Kastelli. Ale až poté, co nás pohostil džusem a sušenkami a vzpamatoval se z toho, že nás po dvou dnech opět vidí a z naší odpovědi na otázku, kde jsme spali tu noc mezitím.