Na dnešek předpověď slibuje začátek vytrvalého a silného deště. Vstáváme proto opět brzo a vyrážíme na Velkou Deštnou.
Cestou hledáme na mapě nakreslený Valinův pramen - zbytečně, je přímo u cesty. Voda silně žlutá z rašeliniště, ale celkem bez problémů pitná. Plníme tedy zásoby a pokračujeme v sílícím větru nahoru na horu. Na rozcestí Pod Velkou Deštnou je srub Horské služby, teď v pondělí v září už pustý, ale místnost s lavicemi v občerstvení je otevřená. Necháváme tam batohy a odbočujeme po zelené dobýt Velkou Deštnou.
asi v 10 ráno je Velká Deštná dobyta - no nic moc. Pro mraky není vidět na 20 metrů, silný vítr, nahoře je jen posed označovaný za rozhlednu. Ale aspoň zatím neprší. Vracíme se k batohům, tam si dáváme, kryti před větrem, svačinu a pokračujeme na Šerlich. Ze silnice svižně klesající dolů nás bolí nohy.
U Masarykovy chaty obědváme, krčíce se v chabém závětří chaty. Vítr tu opravdu fučí o sto šest. V lese kolem NPR Bukačka je to lepší, dokonce kde se vzalo tu se vzalo, na chvíli vykouklo i slunce.
Na rozcestí Polomské sedlo opouštíme červenou (ještě se na ni vrátíme, ale už ne v Orlických horách) a vydáváme se na sestup z hor. Původní plán byl někde tady poblíž se dnes uložit, ale ještě je moc brzo (dnešní trasu stíháme hnáni hrozbou deště rychle, jsou teprve dvě hodiny) a navíc začíná konečně pršet, a tak se spíš hledíme uklidit před deštěm někde v Olešnici do hospody. Cesta dolů většinou po silnici a s 20kilovým batohem na zádech je opravdu mučení. Bolí mě z toho batohu chodidla, a po 15 kilometrech toho dne a 25 z předchozích a navíc s kopce a po silnici je to fakt nic moc.
V Olešnici zalézáme do první hospody, na kterou jsme narazili, a trávíme tam dvě hodiny nad celkem dobrou a levnou Jelení svíčkovou a Laní v Polské omáčce. Největší lijavec opravdu přešel, zatímco jsme tam seděli, ale je čas se vydat dál a prší pořád vytrvale a pořád ještě dost. Tady dole pod horami se místo ke spaní nehledá o nic líp než včera nahoře na rašeliništích, navíc pořád prší a stan je ze včerejší noci úplně mokrý. Proto jdeme dál (opět po červené) a spíš čekáme, jestli nás neklepne do nosu nějaká příležitost.
Neklepla. Došli jsme až do Nového Hrádku. Lucka vkládala naděje do zříceniny hradu Frymburk. Ta je ale tak zřícená, že se do ní ani přes zákaz neodvažujeme zkoušet vlézt. Protože vyhlídka na to odbočit ze směru a hledat místo ke spaní zní stejně beznadějně jako jakákoliv jiná varianta, pokračujeme po červené. Ta vede do údolí Olešenky a dál do údolí Metuje - to není dobrá zpráva, v údolí už nenajdeme asi vůbec nic. Já vkládám nějaké naděje do samoty Peklo, označené na rozcestníku "TUR. CH." a "Východiště znač. tur. tras", 9,5km. Když nenajdeme místo k odpočinku ani tam, čeká nás pravděpodobně slavnostní zoufalý noční pochod do Nového Města nad Metují.
Nakonec máme štěstí - asi po 2 kilometrech nalézáme seník, spíš napůl krmelec, ale použitelný. Se stříškou. Seno tlačí a vždycky se vytvaruje tak, že mám nejvýš pánev, ale lepší než mokrý stan nebo vůbec nic. 26km, z toho posledních 9km při hledání místa ke spaní.