Cestou domů bereme ještě Malbork a Biskupin. Původně byly na seznamu ještě města - Toruň, Poznaň a Vratislav. A jedno železniční muzeum. Ty už ale nestíháme ani náhodou.
Malbork je hrad z doby vlády Řádu německých rytířů, největší gotická stavba na světě a zároveň největší hrad postavený z cihel (to už by vás nemělo překvapit, že i hrady tu stavěli z cihel). Je zrekonstruovaný (nejvíc na frak nedostal při obléhání v patnáctém století, ale na konci druhé světové války) a je opravdu obrovský - i při tom množství turistů, co se do něj hrnou, nebyl nijak přeplněný. S výborně zpracovaným českým audioprůvodcem jsme v něm strávili asi pět hodin a nakonec jsme museli utéct, aniž bychom prohlídku dokončili, abychom stihli přejet k dalšímu ubytování.
Ve čtvrtek nás čekal poslední bod programu, archeologický skanzen ve vesnici Biskupin. To je nejvýznamnější polské archeologické naleziště. První nálezy jsou z doby bronzové (8. st. př. n. l.) a pak průběžně dál. Nejzajímavější jsou ty první nálezy - v té době tam zdá se stála na bažinatém poloostrově nad jezerem vodní pevnost obehnaná masivní dřevěnou hradbou, která tu přežila několik století, než se kvůli zvyšující hladině jezera postupně dostala pod vodu - a díky nánosům bahna právě zůstaly dobře zachované i nálezy ze dřeva. Zábavná je i otázka, kdo ji vlastně tehdy obýval - kolem druhé světové se Poláci a nacisti přetahovali, jestli to byli Pragermáni nebo Praslované (a kdo má tedy "historický nárok" na polské území). Úspěšní nebyli ani jedni, ani druzí, a nynější teorie řadí tehdejší obyvatele k jakési Lužické kultuře, o které se toho moc neví a jejíž etnicita je nejasná. Lingvisti k tomu podotýkají, že otázka příslušnosti k Pragermánům nebo Praslovanům nedává z jazykovědného úhlu pohledu příliš smysl, protože oba jazyky se vyvinuly až o mnoho století později; upozorňují ale také, že v rané praslovanštině je podezřele málo pragermanismů a naopak - každopádně míň, než by se slušelo na dva jazykové bloky žijící hned vedle sebe.
Jak už to bývá, i tady archeologové po probádání dospěli k závěru, že nejlépe bude objevené nálezy zase pěkně zahrabat pod zem. Na tu zem pak postavili novodobou repliku kusu té opevněné vesnice - takže i když tam nic původního neuvidíte, je tam na co koukat. My tam kromě toho objevili další úzkokolejku i s muzeem.
Poslední noc jsme byli smíření opět se spaním v autě, ale nakonec jsme vykrysili a na poslední chvíli objednali ubytování i na tentokrát. A pak už na nákup (musíme přece vyžít mou dřívější jedinou znalost o Polsku) a domů.
Po přejezdu polsko-české hranice u Královce (nekecám, koukněte na mapu!) mám intenzivní dojem, že jsme se rozhodli případnou invazi na naše území Polákům hned na prvních kilometrech znechutit stavem svých silnic.