V následujících třech dnech byl v plánu trek skrz jednu (více civilizovanou, tj. pasou se tam ovce) část Bílých hor. Vede tudy severní větev "evropské" turistické trasy E4 (po té jsme přišli z Paleochory, jižní větev ze Samarie vede dál po pobřeží, severní kaňonem nahoru a pak přes hory). Stezka značená kovovými tyčemi a barvou na kamenech stoupá až do výšky 2200 metrů.
První část trasy vede po prašné cestě. Byla to taková ta prašná "silnice" vyrobená za použití jednoho buldozeru a jednoho válce, jakých tu v poslední době staví hodně - předpokládám, že jsou užitečné jedině pasáčkům ovcí, kteří i tu již z koní a vlastních nohou přesedlávají na auta. Téměřvzdušnou čarou jsme ten den sice ušli jen nějakých 6km, reálně však jen tento úsek po silnici byl dlouhý skoro 10km.
Krátce před čtvrtou hodinou odbočujeme ze silnice a stoupáme do kopců. Sněhu, jehož zbytky jsme potkávali už v zatáčkách silnice, postupně přibývá. Zhruba po hodině a půl (a zhruba 300m převýšení) přicházíme k závrtu a rozhodujeme se již hledat místo ke spaní. Sněhu s výškou rychle přibylo, z celého závrtu je bez sněhu pouze dno. Po průzkumu okolí seznáváme, že nezbývá, než se usídlit právě na tom dně, naštěstí uprostřed je vcelku sucho. Protože naše zásoby vody nejsou příliš bohaté a po cestě jsme celý den nepotkali žádný pramen, rozhodujeme se využít sněhu - sice je starý a nevypadá nijak vábně, ale kromě ovcí sem nikdo nechodí, tak by to mělo být v pohodě (tam, kde nejsou bobky). Vzápětí zjišťujeme docela zásadní skutečnost, že plynová bomba zakoupená v Irakliu na náš vařič žádným způsobem nepasuje (je to nějaký bláznivý francouzský bajonet, my máme český Gaz), jsme tedy odkázáni na vařič dřívkáč. Asi nepřekvapí, že v téhle výšce a v krajině hojně využívané k pastvě 1) nejsou žádné stromy a 2) všechno, co tu roste, přežilo jedině díky trnům. Shrnuto a podtrženo, nebyla to příjemná situace a nemělo by se to stávat, nicméně naštěstí jsme měli dost času (stmívá se pozdě) a po zhruba dvou hodinách hledání a sbírání jsme měli dostatek kořenů (nemají trny!) a jiných drobných kousků dřeva a mohli se pustit do výroby vody a vaření. Těžký jarní sníh nám pomohl, výroba vody byla vcelku snadná a spotřeba paliva malá (mimochodem, ani se mi nechce věřit, že to bylo poprvé, co jsem vyráběl vodu ze sněhu).
Noc na dně zasněženého závrtu byla především studená. Ráno jsme se probudili do mraků. Zdá se, že tyhle hory si vyrábějí vlastní soukromou oblačnost, která nad nimi zůstává, i když všude kolem je slunečno. Viditelnost byla mizerná a jak jsme stoupali nad 2000 metrů, sníh začal být problém. Ono totiž pod třemi metry sněhu ani dva metry vysoké tyče značení E4 příliš platné nejsou. O značkách na kamenech ani nemluvím. Připočtěte mizernou viditelnost a to, že bez maček a cepínů jsme si dost vybírali, kudy se odvážíme po sněhu jít. Nejvyšší partii trasy jsme proto prošli víceméně na základě tvaru terénu vyčteného z mapy (vcelku slušné v měřítku 1:25 000), kompasu a toho, co nám sníh a terén dovolily. Po sklesání zpět k 1700 metrům jsme se dostali pod mraky, další cesta tak byla snazší o navigaci a potýkali jsme se jen s překonáváním sněhu. Ukázalo se, že jsme nakonec byli nahoře vcelku přesní, zůstali jsme víceméně na správném kurzu. Druhá půlka dne nás vedla po dně údolí, respektive skrz sérii několika desítek závrtů tvořících tvar údolí podobný. Podle skoupého záznamu z GPS jsme toho dne ušli 6km a nastoupali 300m, reálně bych opět odhadoval zhruba dvojnásobek. Kombinace sněhu a neustálého klesání a stoupání skrz závrty byla vcelku náročná.
Krátce po čtvrté hodině přicházíme k turistickému přístřešku - kamenné boudě, ovšem uvnitř nově vyložené dřevem, s pěti místy ke spaní. Naše mapa ale hlavně uvádí, že poblíž je pramen významný tím, že teče celoročně. Hledali jsme dlouho, nakonec jsme našli. Netekl. Celoročně asi znamená "potom co sleze sníh a někdo opraví hadici". Skončili jsme tedy opět odkázáni na sběr kousků dřeva. Rozhodli jsme se prohlásit za dostatečně nezávadnou vodu, co zůstala v korytě, a ušetřit tak palivo. Byla hnusná. Krom toho se ukázalo, že vodní filtr je užitečná věc, jen dokud nepraskne důležitá plastová část.
Třetí den ráno se počasí ještě trochu zhoršilo. Mraky klesly až k našemu přístřešku. Stěžejní otázkou bylo, kudy se bezpečně dostat dolů z hor. Původní plánovaná trasa vedla opět zhruba do 2200 a byla navigačně náročná s možností snadno minout správný směr a skončit v divočině bez cest. Alternativní trasa vedla sice jednoduše po dně údolí, z kterého však bylo potřeba ve správnou chvíli odbočit; níž bylo neschůdné. Ve hře byla i varianta návratu zpět po svých stopách.
Nakonec jsme se rozhodli zůstat u původního plánu. Chvílemi se nám dařilo držet značky, chvílemi jsme se kvůli sněhu na prudkých svazích závrtů museli odchýlit. V některých místech to byl poměrně velký problém, leckde nás krátký zasněžený úsek zdržel i o půl hodiny. Částečnou pomocí nám byly stopy kohosi, kdo po trase šel odhadem tak týden před námi. Přibližný směr se nám nakonec podařilo udržet, ač zdaleka ne přesně. Zhruba po pěti hodinách klesáme pod mraky a o něco později se nám daří dorazit na další buldozerovou cestu. Naší jedinou touhou už je dostat se z hor někam, kde je voda a dřevo. Ani na cestě to však není snadné, nejenom kvůli vzdálenosti (čeká nás ještě zhruba 6km po cestě a pak 200 výškových metrů prudkého klesání po staré cestě pro muly), ale ani samotná cesta není dobře schůdná - v každé zatáčce, v každém údolíčku leží sněhová závěj, kterou je potřeba překonat. Kloužou a propadají se. Po dalších třech hodinách dorážíme k místu, kde ze silnice odbočuje stará stezka pro muly. Hory tu tvoří takové schody, pod námi rychle klesají z 1600 do 800 metrů, následuje mírně skloněná a osídlená plošina a posledních 600 výškových metrů do moře je zase prudkých. Silnice to na tu plošinu obchází serpentinami, mulí stezka jde údolíčkem přímo dolů a my šli po ní. Zhruba po hodině přicházíme k vodní nádrži zakreslené v mapě. Je to jáma v zemi přikrytá valenou klenbou z kamenů, přívod vody zjevně po povrchu. Je to hold pro dobytek. Nedaleko je přijatelně rovný plácek a všude tu už je dostatek stromů. Zůstáváme proto přes noc - místo na spaní i palivo tu je a po třech dnech nepohrdneme ani vodou z nádrže pro dobytek (mimochodem, nebylo snadné se k ní dostat, hladina byla 1-1,5 metru pod povrchem). Zítra nás čeká zbývajících 600 výškových metrů a návrat do civilizace. A možná i oficiálně pitná voda.