Jak celá tahle výprava vlastně vznikla, mi dodnes zůstává utajeno. Jisté je, že původně na ni měli jet úplně jiní lidé, než nakonec jeli, a že mezi těmi druhými jsem se nějakou podivnou shodou náhod ocitl i já.
První taškařice nastala už asi čtrnáct dní před odjezdem, kdy hlavní organizátorka zájezdu zjistila, že nemá prakticky platný pas. No, sláva Evropské unii, na občanku se dá jet taky, jen ne přes Srbsko. O druhou zábavnou vložku se postarali železničáři pár dní před odjezdem - zjistili jsme, že kvůli nařízením o nočním klidu není možné vyhlédnutým vlakem z Čech do přestupní stanice (Ruse) přepravit skupinu osob o počtu nedělitelném 3 nebo 4. Nás bylo, jak už víte, pět.
Po horečnatém shánění náhradního spoje jsme se ale nakonec, přes všechna očekávání a o den později, opravdu vydali vlakem Jan Jesenius z Brna na cestu. Cesta to byla vskutku vyhlídková, na trasu Brno - Budapešť - Bukurešť - Levski jsme se vydali v neděli 2.8. a strávili na ní dvě noci (jednu v lehátkovém luxusu, druhou na sedadlech vozu druhé třídy) a jeden den. Zpestření jinak nudné jízdy obstarala nefunkční klimatizace prakticky v čemkoliv, čím jsme jeli (a vězte, že nefunkční klimatizace je mnohem horší než žádná - takové vagóny nemají otvírací okna), a tříhodinová zastávka v Bukurešti.
Dál už je to i s obrázky, dopředu prozradím jen to, že původní plán počítal v zásad s tím, že na ten slavný Botev se dostaneme už někdy ve čtvrtek a ve zbylém týdnu že pojedeme do Rodop. I když - ono o plánu těžko mluvit, jelikož už od začátku bylo tučným písmem deklarováno, že nikdo z nás není vedoucí.
Kdo tuší aspoň něco málo o chování lidské společnosti, už teď ví, že na obzoru se rýsuje průser.