V deset hodin vyrážíme na cestu zpátky domů. Formule1 ve Valenciennes je plná, takže budeme spát někde hned vedle. Taky ještě ve Francii - máme tedy čas ještě na pár zastávek.
První z toho páru je v Dinanu. V Dinanu jsou staré domy, dva kostely, zbytky hradeb. Až na automatický bublifuk před jakýmsi hračkářstvím nic, co bychom už předtím neviděli jinde. Nuda. Jen maminka, indiánským jménem "Ta, která na každé zastávce rozhazuje rukama a tvrdí, že je to nádhera", tvrdí, že je to nádhera a prohlídku nudného Dinanu nám oživuje opakováním výkřiků "Nóóó!", "Mmmmhm!" a "Jéééé!".
Na jedné ulici tátu oslovuje nějaký kluk, na něco se ho ptá a táta mu nerozumí. Maminka to komentuje slovy "Něco ti chtěl a tys mu nerozuměl".
O něco později mě maminka obviňuje, že s ní nemluvím. Celkem právem, v té chvíli jsem opravdu mlčel.
V té díře jsme strávili hodinu a půl. Děti jsme potkali ještě pětkrát, pokaždé se táty na něco ptaly, pokaždé jim nerozuměl, a děti se pokaždé tvářily zklamaně, že je ignoruje. Maminka nám ale už situaci víckrát nevysvětlila.
Druhá zastávka z páru je u menhiru Champ Dolent kousek na jih od Dol de Bretagne. Prý je to největší menhir v Bretani, Francii, Evropě, nebo možná v celém mnohovesmíru - kdo si to má pamatovat? Šutr pěknej, asi 9 metrů vysokej, ale to je zhruba tak všechno. Parčík s lavičkami kolem moc důstojně nevypadá, žádná informační tabule, nic. Škoda. Jen z průvodce víme, že ho přitáhli z lomu 5km daleko, výšku jenom odhadujeme.
Na odjezdu z Dol de Bretagne přejíždíme v těchto dvou týdnech už podruhé správný nájezd na dálnici.
V 15:45 přijíždíme ke starému známému Pont de Normandie. Z téhle strany vypadá ještě o něco efektněji, škoda, že je hnusně a není tam nikde parkoviště. Ta, která na každé zastávce rozhazuje rukama a tvrdí, že je to nádhera, dí, že je nádhernej.
Kousek za Amiens je zase mýtná brána (tady je to ta část, kde člověk dostane lístek říkající, kde najel na dálnici) a před ní se začíná tvořit fronta aut, přijeli jsme na začátku takového většího náporu. Otevřený je jen jeden pruh normální a jeden pro předplatitele. Ale je poznat, že nejsme v Čechách - během minuty se otvírá i druhý normální pruh, hlídač ukazuje, že mají do pruhu pro předplatitele jet i ostatní, a tam, kde je normálně závora a automatický podavač lístků, je teď závora zvednutá a u automatu stojí obsluha se stožkem lístků v ruce a podává je lidem přímo do okýnka. Nemusel jsem ani úplně zastavit.
Ve čtvrt na osm zastavujeme na parkovišti Formule1 v Cambrai. Zdejší slečna vrtí hlavou, že anglicky moc neumí, ale narozdíl od těch ve Valenciennes umí "reservation", "one room", "no breakfast" i "code". Maminka se tentokrát učí kód i číslo pokoje, ne jako na cestě tam, kde si zapamatovala jen kód.
Ubytováváme se a vyrážíme na prohlídku Cambrai. Tady už zase znají cihly (spíš neznají nic jinýho) a kostely jsou tu barokní (vevnitř jsme byli jen v kostele svatého Džeryho, oprýskaný, zatuchlý, ale na baroko to ještě jakž takž jde). Pro pořádek ještě cestou z města promokáme.