První výlet jsme si naplánovali na severozápad od Saint-Brieuc. Z vybavení na výlet jsem si nezapomněl nic...kromě foťáku.
Autem jsme dojeli ke kostelu svatého Tonyho a odtamtud se vydali na kolech na sever. Nejprve přes několik vsí a kolem několika kostelíků a zámků a pak do městečka Plouha a ke kostelíku svatého Jeana (jednoduchý, čistý styl, čti "taková stodola s křížkem").
Hodně zajímavý byl kostel v Kermaria: budova ze (od západu k východu) 13., 15. a 18. století s dřevěnou klenbou. Klenba vypadá jako obrácené dno lodi, prý proto, že ji dělali lodní tesaři. Budova sloužila jako kostel, v patře byl archiv, nad sakristií byla noclehárna pro poutníky a z balkónu nad vchodem, dostavěného i s tím vchodem v 16. století, soudil místní pán prostý lid. V kostele je velká freska Danse Macabre (lidé význačného postavení proložení kostlivci, jež je vlekou s sebou do země mrtvých - za doby morových ran měla tahle freska pánům připomínat, že jejich majetek je jim proti moru prd platnej). Pak tam byla podivná malba na téma "tři kostlivci vylézají z hrobů, aby třem lovcům na koních jedoucím přes jejich hřbitov poradili užívat si života, dokud mohou; jezdci se lekají a prchají pryč z hřbitova". A z mnoha (dřevěných) soch bych vyzdvihnul panenku Marii v galoších a jednu sochu, která zleva vypadala jako ženská a zprava jako chlap.
Tradiční dům v Bretani nemá komín uprostřed jako český, ale má zpravidla po jednom komínu na obou koncích. Na komínech tady holt asi nešetří (ve skutečnosti prý mají prostě dva krby, a ne naše jedny kamna). Tradiční bretaňský dům je však především kamenný, neomítnutý, s břidlicovou střechou. Tu narůžovělou šeď kompenzují Francouzi záplavou květin. Teď v červnu je to obzvlášť barevné.
Zaujala mě ještě jedna věc - příkopy u silnic. Začíná to normálně, kraj cesty a půlmetrový příkop. Za příkopem se ale tyčí průměrně tak 2 metry vysoká, co nejprudší stráň. Někde pokrývají tu stráň síťovinou, aby líp držela a mohli ji udělat ještě strmější.
Ale zpátky do Kermarie, respektive z Kermarie. Do Lanloup, bretoňsky Saint Loup, česky zřejmě Svatý vlk. Není to zvíře, ale jakýsi světec či polosvětec. Mají tam (v Lanloup) kostel, taky pěkný, taky kamenný, taky s dřevěnou klenbou a taky se šikmou podlahou. Toho jsme si všimli už v Kermarii a průvodkyně nám to dokonce vysvětlila - prý v kostelech na zemi spávali různí poutníci a jiní bezdomovci, a tak se udělal kostel s podlahou svažující se ke vchodu a ráno to prostě spláchli a bylo.
Z Lanloup na Sante Barbe (vyhlídka na zátoku Anse de Paimpol, teď za odlivu spíš velká bažina s ústřicovou farmou uprostřed) a pak na klášter Beauport. Bývalý klášter. Tamní mniši prý byli tak bohatí, že si na to zvykli a všechno propili (exagregovaná verze) a kostel se jim zřítil ještě dříve, než to úplně opustili.
To už nás ale tlačí čas, tak otáčíme a bez velkých zastávek míříme zpátky k autu. Jen na jedné křižovatce chvíli váháme, zda jet na Plehedel (bretoňsky Plua) nebo na Plouha (bretoňsky Ploua). Nakonec se rozhodujeme, že na "plua" a po chvíli dohadování, zda jsme tím mysleli Plua nebo Plouha vyrážíme správně na Plehedel (čti "pldel", nebo čti správně "plédel" - nám se víc líbila první verze). Mimochodem, Ploua a Plouha se čtou "plua", kdežto Plua se čte "plya" - to abyste tam nemuseli bloudit, kdybyste se tam někdy vyskytli. Ještě si ale dejte pozor na Lanlouf, Lanleff a Lanvallon. No, možná, že francouzům to připadá všechno jasný a dobře rozlišitelný.
I my jsme se kupodivu trefili správně do Lanvallon a po krátké zajížďce na Croix Pierre (je u něj asi metr vysoký menhir) se vracíme k svatému Tondovi a našemu autu - 65km, 4 hodiny jízdy a 2,5 hodiny okounění po památkách.
Po návratu večeře o třech chodech a ochutnávka sýrů jako chod čtvrtý (první chod byl pršut se žlutým melounem).
P.S. Už víme, co znamená "rappel".