Kolem druhé hodiny jsem tedy opustil definitivně Abel Tasman a vydal se k jihozápadu. V plánu bylo zkusit rafty v Buller Gorge, přespat v jednom levném hostelu na Inangahua Junction (ne nutně v tomto pořadí), v městečku Charleston už na západním pobřeží se podívat do jeskyň a pak už zamířit po pobřeží na jih.
Plán nevyšel.
Rafty nejezdily, protože nebylo dost zájemců, v Inangahua Junction jsem hostel nenašel a dál po cestě už taky žádný otevřený nebyl, takže jsem přespal až v Charlestonu (tedy nějakých 260km od Abel Tasmana) na parkovišti, které mi holky doporučily jako neoficiální kemp. Další den ráno jsem se dozvěděl, že jsem bohužel jediný zájemce o jeskyně a ten chlápek že to dělá jen, když má aspoň dva lidi.
Vydal jsem se tedy rovnou zase dál, k Punakaiki neboli Pancake Rocks. Vidíte, že tuhle část dovolené jsem si vysloveně užil.
Od Punakaiki jsem nečekal příliš - přeložil jsem si to jako palačinky a čekal jsem z nějakého důvodu něco jako Pokličky na Kokořínsku. Příjemně mě proto ty útesy překvapily - divoké útesy a moře je tam vidět v plné síle. Navíc jsem neplánovaně přijel zrovna za vrcholícího přílivu, kdy to prý vypadá nejlíp.
Nic jiného jsem ale ten den vlastně ani neviděl. Západní pobřeží je krajina nepříliš pohostinná, namačkaná mezi hory a moře. Na druhou stranu, silnice tam nebyla zdaleka tak hrozná a klikatá, jak holky líčily.
Už někdy před třetí dorážím do největšího města na západním pobřeží, Greymouth. Město leží na ústí řeky Grey River do moře a bylo přesně tak barevné a zábavné, jak už jeho jméno napovídá. Podle maorské v tomhle místě prorazil válečník Tue Te Rakiwhanoa bok Velké kanoe (kdo dával pozor, ví, že Velká kanoe je v maorské mytologii Jižní ostrov), aby vypustil ven vodu a zachránil ji tak před potopením.
V Charlestonu mají několik backpackerů, vesměs všechny za 23 dolarů na noc. Výběr nebyl lehký, nakonec jsem zvolil jeden, který sliboval námořní motivy výzdoby a pečivo zdarma. A dobře jsem udělal, kromě toho, že jsem (jako skoro pokaždé) i za nejlevnější cenu spal ve sdíleném pokoji pro čtyři jen se třemi prázdnými postelemi, to pečivo nebyla je tak nějaká ochutnávka, aby se neřeklo. Bylo to sedm krabic sladkostí, baget a všeho možného a šest bochníků chleba. Večeře, snídaně a ještě oběd z toho byli. Zas tu šunku nesním.
Následujícího dne jsem se, konečně aspoň tu, dostal do jeskyně. Byla pískovcová a inzerovaného cave raftingu v ní moc nebylo, ale i tak to bylo zajímavé - ještě nikdy jsem nebyl v pískovcové jeskyni s tekoucí vodou. Jinak mi z nějakého důvodu připomínala Arnoldku v Českém krasu a byl jsem tam se čtyřma Australanama, kteří málem svými rozměry zablokovali plazivku.
V Greymouth jsem si taky už dopředu zabookoval celodenní výpravu na Fox Glacier a tím pádem si musel naplánovat i všechno před tím. Plán zněl opět hezky - kousek před Franz Josef Glacier je nepříliš navštěvovaná vesnice Okarito s asi 30 obyvateli a jednou lagunou. Tu jsem chtěl prozkoumat na kajaku, možná se předtím vydat špehovat kiwiho (mají tu spešl poddruh), ještě předtím se ubytovat v hostelu, který byl opět podle průvodců z těch levnějších. Hostel měl zavřeno (naštěstí tam byl ještě jeden, dražší), na kiwiho ten průvodce nesměl (měl jednu skupinu včera a nesměl chodit dva dny za sebou) a provozovatelé kajaků byli na dovolené. Přesto to byla zajímavá klidná vesnička s pěkným okolím pro večerní procházku.
Protože plán mi, pokolikáté už, kompletně ztroskotal, dorazil jsem dalšího dne do Franz Josef místo večer už dopoledne. A co teď tu? Fox byl jen asi 30km dál a výstup na ledovec až další den. V infocentru jsem zjistil, že na Fox Glacier je jen jeden a šíleně drahý hostel. Takže jsem se nakonec rozhodl přespat ve Franzovi. Taky jsem se dočetl, že tu mají lezeckou stěnu pro ledovcové lezení (umělou, neptejte se mě proč, když ledovec mají hned za dveřmi). Mimochodem, rozhovor se slečnou na infocentru vypadal zhruba takhle:
- "Hi, I'm looking for a backpacker accomodation here in Franz Josef."
- "Okay...what country are you from by the way?"
- "Czech Republic."
- "...sem si to hned myslela."
Nakonec jsem si lezení po ledu vyzkoušel, byla to celkem sranda, další věc, co pravděpodobně v životě nepoužiju. Taky jsem se samozřejmě zašel podívat na ten ledovec, co tu mají, za boha si však už nevzpomenu, v které části dne to vlastně bylo. Na závěr jsem se vydal na obchůzku místních hostelů, kde prý mimo sezónu mají často slevu. Neobešel jsem ani všechny, skončil jsem u nabídky 20 dolarů za noc a internet zadarmo. A zbytek dne páchal to, co najdete o kapitolu výš - připravoval fotky z první části dovolené a popisky k nim a následně to nahrál na stránky.
Další den byl na programu skoro jen Fox Glacier. V půl desáté jsme vyfasovali výstroj a nasoukali se do autobusu, dojeli k ledovci a zhruba od deseti do pěti byli na něm. Teda na něm a na přístupové cestě, která není úplně krátká ani úplně rovná. Každopádně, nebudu to protahovat - bál jsem se, že to bude po pečlivě vykopaných schůdcích a vytesaných pěšinkách, jak to holky popisovaly. Bylo, ale jen chvíli. Pak nás průvodce vzal mimo pěšiny a napříč modrošedobílou plochou. Nejdřív jsme se vydali k několika zajímavým útvarům, které den předtím objevil, pak jsme zkusili, jak nízko dolů se dostaneme (úplně na čelo se chodit nedoporučuje, je dost nestabilní, i vstup je proto z boku po už zmíněné dlouhé a náročné stezce). Pak už opět nahoru a zpátky. nakonec se mi to líbilo, dokonce hodně. Asi začnu doma chodit v mačkách.
Po ledovci jsem ještě chtěl vidět jezero Lake Matheson kousek pod ním, ale bylo už tak pozdě a tma, že jsem z něj viděl jen kraj, celou procházku kolem jsem vzdal. Následovalo obvyklé hledání hostelů na cestě dál, opět neúspěšné, a další noc v autě. To už jsem navíc taky trochu spěchal, protože by čtvrtek večer a holky se rozhodly, že v sobotu pojedou znovu na Mt Hutt. A já, protože jsem už vlastně neměl ani nic, co mi ještě zbývalo vidět, jsem se rozhodl tedy zakončit tuhle dovolenou lyžováním s nimi.
V pátek mě tedy čekalo nějakých 450km jízdy. Přesto jsem to nehodlal vzít hopem, ještě pár zajímavých míst jsem před sebou měl. Spal jsem kousek pod Haast Pass, nejnižším průsmykem přes zélandské Jižní Alpy. Cestou jsem se zastavil u několika vodopádů, na vyhlídce nad Haast Pass a u Blue Pools, které doporučoval průvodce. Město Wanaka jsem vlastně ani neviděl, za to jsem strávil zhruba dvě a půl hodinky v nedaleké atrakci Puzzling World, větší část v jejich dvoupatrovém bludišti. Pak už cestou, kterou jsem již jednou jel, zpátky na sever a východ a v osm už jsem byl v Methvenu. Holky dorazily taky, dokonce jsme se našli a díky tomu už vás toho víc číst nutit nebudu.