Do Agia Roumeli jsme dorazili lodí někdy po desáté hodině a rozhodli jsme se dát si tu zbytek dne odpočinek a zotavit se před zítřejším výstupem soutěskou Samaria do hor. Hlavním faktorem byl čas - nechtěli jsme vyrážet do hor tak pozdě - ale odpočinek taky přišel vhod.
Agia Roumeli je jedna z těch vesnic, které nejsou nijak spojeny se silniční sítí Kréty. Ve vesnici a jejím těsném okolí jsou dohromady zhruba dva kilometry silnic (dlažba nebo beton, asfaltka tu není žádná), po nichž se prohání několik místních aut. Dostaly se sem trajektem a zdá se, že odříznutost od zbytku Kréty se z těch silnic, po kterých jezdí, přenesla i na ně: technickou nemá určitě ani jedno, ale některé už se nenamáhají ani espézetkou.
Jinak je Agia Roumeli ale především tou vesnicí na konci soutěsky Samaria a podle toho taky vypadá zdejší život a vlastně i celá vesnice. Najdete tu zhruba dvacet hospod, několik hotelů, pár obchodů a asi sto třicet stálých obyvatel. Život začíná kolem druhé hodiny odpoledne, kdy dorážejí první rychloturisti ze soutěsky, a končí v půl šesté s odjezdem posledního trajektu.
To mělo pro nás dva důsledky: za prvé, průměrný turista tu stráví zhruba dvě hodiny, během nichž si zajde do hospody a možná do nějakého toho obchodu se suvenýry (a průměrný neturista tu nemá co pohledávat), takže ve vesnici a okolí opravdu není moc co dělat - mají tu vlastně jen zbytky pevnosti nad vesnicí a jednu dlouhatánskou pláž, asi tříkilometrovou. Náš program proto byl vcelku jasný - odpoledne strávit na pláži, večer až se ochladí výstup na pevnost (asi 150 výškových metrů nad vesnicí) a nakonec hospoda. A druhý důsledek byl ten, že jsme se s největší masou turistů opět víceméně minuli (viz heslo "cestování pěšky"), čímž jsme hospodským pěkně vyplnili hluché místo a přispěli tak svou troškou řecké ekonomice.
Uvedený program jsme také splnili, jen ta rekreace a zotavení se nějak nepodařily. A nešlo jen o strmý výstup na pevnost. Především jsme se skoro všichni spálili skoro všude. Ono totiž jižní slunce je jižní slunce a při plavání vám voda neochrání ani záda, natož ramena. Inu, ideální příprava na dlouhý pochod s těžkým batohem do hor.
Spali jsme na pláži mezi stromy u ústí říčky, byly tam upravené plácky od dřívějších táborníků a díky řece i celkem chladno. Jen některým slabším povahám vadily zvuky valící se vody z obou stran, od moře i od říčky.
Už jsem zmínil, že Samaria (říkám tak i říčce, tekoucí touto roklí, ač oficiálně žádné jméno nemá) má na zdejší poměry hodně vody. Nuže, v květnu, kdy jsme tam byli, měla hodně vody i na své poměry. Cesta spodní částí soutěsky tak byla docela zábavná, můstky přes říčku sice byly, ale jejich kvalita odpovídala tomu, že mají využití zhruba dva měsíce v roce. Na druhou stranu to není nic, co by člověk nemohl čekat - Samaria se každoročně otvírá návštěvníkům na přelomu dubna a května právě v závislosti na stavu vody v řece.
Kolem desáté hodiny potkáváme první turisty ženoucí se v protisměru ďábelským tempem za čert ví jakým cílem tam dole - loď stejně dřív nejede. Někteří na nás koukají jak na blázny, jiní skoro obdivně, někteří se nezdráhají nás ujistit, že nás považují za hrdiny (viz heslo "vzbuzujeme soucit"). Proud turistů potom soustavně sílí a kulminuje zhruba uprostřed soutěsky, v bývalé osadě Samaria.
Osada Samaria, která dala soutěsce jméno, bývala ne úplně malá vesnička v otevřenější části údolí. Tuším, že v období dešťů bývala od okolí dost odříznutá. Dnes z ní zbylo několik desítek trosek domů na dvou místech kousek od sebe a pár domků zrekonstruovaných pro účely parku a turistů, pro něž je to hlavní odpočinkové místo. Strážci parku se dokonce trochu snaží navázat na tradici původního osídlení a kromě údržby několika domů zkoušejí i cosi pěstovat na některých políčkách. Což zní romanticky a záslužně až do chvíle, kdy zjistíte, že nejde o tradici starou stovky let, ale o tradici osady zaniklé v roce 1962 po vyhlášení národního parku a následném vyvlastnění a nuceném odsunu.
Směrem nahoru od Samarie proud lidí postupně slábne (celkem jsem odhadl, že jich ten den - mimo sezónu! - mohla kaňonem projít zhruba tisícovka) a krajina se postupně mění ze skalnatého kaňonu v horské údolí. Horního východu z parku a parkoviště na horním konci dosahujeme krátce před šestou hodinou, již opět skoro sami - tady nahoře nemá večer vpodstatě nikdo co pohledávat, krom těch několika málo, kteří se rozhodli se do Samarie podívat autem a museli se tedy vrátit zpět nahoru. Autobus už odsud večer nejede. Autobus odtud vlastně nikdy nejezdí, všechny jezdí jen sem.
Ke spánku se ukládáme v betonové kostře jakési rozestavěné/nedostavěné (nedá se to poznat) budovy, ze které stojí jen podlaha, nosné sloupy a střecha či snad podlaha druhého patra, kousek pod parkovištěm a pod rozestavěnou/chátrající novou budovou správy parku. V noci prší a silně fouká.