První část dovolené jsme se rozhodli strávit všichni tři společně. Za cíl byl po krátké hádce zvolen Kepler Track, čtyřdenní šedesátikilometrový pochod pohořím Kepler Range u Te Anau. Který někteří členové výpravy chtěli ujít za dva dny, prý proto, že jim někdo řekl, že se to dá - tenhle nápad byl ale naštěstí zadupán do země ještě před odjezdem. Po přečtení všech oficiálních článků varujících, že cesta je v zimě jen pro zkušené a plně soběstačné skupiny s dobrými vůdci a patřičným vybavením, jsme se tedy vydali - někteří v manšestrové bundě a bez jediného nepromokavého kusu oblečení - na jih Jižního ostrova.
Pro cestu tam jsme zvolili dálkovou silnici vedoucí vnitrozemím. Ta nás zavedla nejprve k jezerům Tekapo a Pukaki v podhůří Mount Cooku, poté do Queenstownu a odtud konečně do Te Anau, turistického centra Fiordlandu a východiště naší trasy.
Kepler Track je jedna z novozélandských "Great walks". Je otevřená celoročně, letní a zimní období se ale patrně dost liší. Tak zaprvé, v létě je nutné vstup, respektive místo na spaní, předem rezervovat - spát se smí jen v kempech a v boudách po cestě, omezený počet míst v boudách i kempech zaručuje, že na trasu se v létě denně nevydá víc než nějakých 80 lidí. Taky cena za ubytování je výrazně dražší - 40 dolarů za osobu v chatce, kemp nevím - avšak přes léto na chatce máte k dispozici vařiče, osvětlení, dřevo na topení a v každé chatě je ranger s vysílačkou, který vám poskytne předpověď počasí, radu nebo případně pomoc. V zimě zaplatíte dolarů jen 10, ale všechno zmíněné budete mít jen, když si to sami donesete (rangera si nikdo z našich spolunocležníků nenesl, ale občas se tam sami od sebe vyskytují náhodně i přes zimu). Co v létě bude pro většinu lidí procházka po kopcích, se v zimě mění v o něco dobrodružnější trek. Trasa stoupá vysoko nad hranici lesa, křižuje ji 9 lavinových svahů a obsahuje "alpinskou" část - hřebenovku exponovanou západnímu větru, který tu mívá často i 80km/h. Na obou koncích tohohle úseku jsou nouzové přístřešky s lavinovým vybavením a průvodce píše, že její průchodnost je potřeba dobře zvážit a že proto je lépe jít trasu nejdříve přes Mt. Luxmore Hut, odkud se schůdnost trasy dá lépe odhadnout. Přiznám se, že po přečtení popisu trasy a zimních rizik na ní mě nepřítomnost erárních vařičů vadila mnohem míň, než absence někoho, kdo by znal zdejší podmínky a dokázal dobře posoudit schůdnost trasy.
Chvíli jsme opravdu váhali, ale předpověď počasí zněla slibně, tak jsme v návštěvnickém centru zaznamenali své úmysly, svezli se za 6 dolarů na osobu taxíkem na konec jezera Te Anau a odtud se - vyzbrojeni dalekonosnou obdobou lavinového pípáku, převážně bavlněným oblečením a někteří málem i peřinou - v 11 hodin 19. května vydali směrem k Mt. Luxmore Hut.
Cesta nás nejprve vedla asi pět kilometrů po břehu jezera Te Anau k tábořišti v Brod Bay, kde jsme si dali lehkou svačinu. A pak už na nás čekal výstup z 202 do 1085 metrů k Mt. Luxmore Hut. K té jsme se doplahočili kolem páté hodiny večer, úsek dlouhý 8,2km jsme tedy šli zhruba 4 hodiny. Tam jsme odhodili těžké batohy i těžkou únavu a vydali se ještě navštívit nedalekou Luxmore Cave. Po návratu zpět na boudu následovalo obdivování relativně luxusního ubytování, vaření večeře na dotáhnutém vařiči a ještě před sedmou odchod spát - co jiného má člověk v chatě bez světla dělat, že?
Dalšího dne ráno nás z postele vytáhl východ slunce nad jezerem Te Anau. Když jsme se dosyta nafotografovali a najedli, vyrazili jsme na další cestu. Ráno chatu poctila svou návštěvou slečna od ochranářů, která mi řekla, že podle předpovědi má pršet, ale její šéf prý říká, že pršet nebude, takže bychom měli být schopní projít. Dnešní trasa totiž obsahovala i onu zrádnou hřebenovku. Ale popořadě - nejdřív nás čekal výstup pod vršek Mt. Luxmore, díky vysoko položenému výchozímu bodu celkem pohodový, pak odbočka na vrcholek téhle nejvyšší hory pohoří Kepler Range, potom sestup k nouzovému přístřešku v sedle Forest Burn Saddle. Odtud podle počasí buď zpátky, nebo po již zmíněné hřebenovce k asi dvě hodiny vzdálenému druhému úkrytu (Hanging Valley Shelter), od kterého už není daleko k začátku serpentýn klesajících zpátky do lesa a lesem k chatě v údolí říčky Iris Burn. Počasí bylo opravdu dobré a trasa jednoznačně schůdná, měli jsme vážně štěstí. Pár dní předtím i pár dní potom bychom asi museli otočit zpátky. K Iris Burn Hut jsme došli někdy ve čtyři a stihli jsme tak i dvacetiminutovou procházku k nedalekému vodopádu. Pak už tradičně uvařit večeři a se slepicema spát.
Třetí den nás cesta vedla celý den údolím Iris Burn a kolem místa, kde se v roce 1984 utrhl pěkný kus úbočí hory, až k jezeru Manapouri. Takhle na papíře to zní pěkně a pohodově, ale vězte, že novozélanďani dokáží i na dně údolí vytvořit stezku s pořádným převýšením. Navíc cesta zde díky říčce Iris Burn a jejím přítokům tvoří tzv. variabilní složku treku a návštěvník díky nim při další návštěvě o rok později pravděpodobně půjde úplně jinou trasou než prvně. Nicméně ani ten den nepršelo, a tak jsme prošli údolím, aniž by se nám stezka přesunovala pod nohama, až k Moturau Hut na břehu jezera Manapouri. Byli jsme tam dokonce už ve tři hodiny. Vykoupali jsme se v troše vody a spoustě sandflies (muchniček) a před setměním jsme si stihli ještě zahrát rozkrádačku s nekompletní sadou erárních karet.
Poslední den konečně dorazil avizovaný déšť, naštěstí jen lehký a pod stromy skoro nepozorovatelný. Čekal nás relativně rovný úsek trasy kolem bažin a k parkovišti v Rainbow Reach, kde jsme se chtěli rozhodnout zda zavolat taxíka, nebo dojít zbývajících asi 13 kilometrů podél řeky Waiau zpět do Te Anau. Nakonec, protože JP-U spěchala domů a les na další cestě vypadal dost stejně jako kdekoliv za námi, jsme se rozhodli pro taxíka. Než jsme ho ale stihli zavolat, JP kdesi splašila Slovenku a poté i Slováka, kteří právě uvažovali, že by zkusili na Kepler Track. Místo taxíku za $30 jsme tedy nakonec zneužili jejich auto výměnou za informace a dojmy z naší právě skončené túry.