Týdenní výlet na Zemplínskou Šíravu. Vyzkoušeno za vás: za tu dálku to nestojí.
Šírava je klasický socialistický pokus postavit turistické letovisko. V šedesátých letech tu postavili přehradu, kolem ní čtyřproudovou silnici a spoustu hotelů. A protože soudruzi přehradu jaksi naplánovali v místě, kde zrovna nebylo žádné údolí, museli ji na různých stranách obestavět sedmi a půl kilometry hrází - to je zhruba třetina obvodu. Ve výsledku to má dva odtoky a žádný kloudný přítok, takže museli zbudovat přivaděč z nedaleké řeky Laborce. Celé to ovšem dopadlo jako obvykle. Že polychlorované bifenyly nejsou zas až takové žůžo, se začalo proslýchat už v době, kdy přehradu stavěli. Přesto z nedaleké chemičky řekou a přivaděčem proudily do přehrady ještě dvacet let. Takže teď tam mají přehradu, postavenou čistě k rekreačním účelům, ve které se nedá koupat. Oblíbenost mezi rekreanty tomu odpovídá a stav všeho kolem zase odpovídá té oblíbenosti. Těch pár opravených hotelů je vesměs na ostrohu nad přehradou, kde je zároveň hezký výhled na vodu a zároveň je voda tak daleko, že hostům nemusí být líto, že se musí koupat v hotelovém bazénu.
Nad Šíravou se tyčí pohoří Vihorlat. Víceméně tyčí. Nijak extra impozantně to ve skutečnosti nevypadá, na druhou stranu je to 900m na devíti kilometrech vzdálenosti. To jméno se mi vždycky líbilo. Bohužel jsme do něj jen nakoukli (oni si taky půlku z něj zabrali vojáci pro sebe).
Cestou zpátky jsme ještě stihli zastávku v Prešově a v Dobšinskej ľadovej jaskyni. Z cesty tam a zpátky mám nakonec víc fotek než od Šíravy. Tak si to přeberte.