Zdá se, že formát hurá-akce se pro moje výlety do cizích krajů stávají spíše standardem než výjimkou.
Strategická porada k téhle se konala zhruba týden před odjezdem a účastnili se jí celí dva členové plánované výpravy. V té hodině stihli na glóbusu zapíchnout prst do jihovýchodní části Francie. Tím byl plán naší dovolené hotov. Dva dny před odjezdem jsem tak měl jistotu jen v tom, že pojedeme autem a že pojedeme tam čtyři a zpět ve třech.
Mé předsevzetí, že nebudu nic plánovat a jen se "svezu", vzalo pochopitelně za své hned zkraje, protože starosti jako kudy tam pojedeme, kde seženeme případně dálniční známky nebo kde budeme cestou spát, byly hluboko pod rozlišovací schopností našeho plánovacího výboru. A tak jsem i já přispěl svou troškou do plánovacího mlýna a v neděli 12. září jsme vyrazili. Do Francie jsme dorazili po dni a půl cesty přes Německo, kousíček Rakouska, Švýcarsko a Itálii. Ukázalo se, že připravený plán jet do Přímořských Alp nebyl o mnoho detailnější než konstatování "pojedeme do Přímořských Alp", tuto obtíž podařilo se nám však zakrátko překonat a zbytek dne jsme strávili já posilováním rukou a ostatní tréninkem žaludků na křivolakých horských silničkách.
V národním parku Mercantour jsme strávili následujících tři a půl dne, v ušetřené půlce dne jsme se pak vrhli vstříc improvizaci, dalšího plánu nemaje. Ta improvizace měla jméno Monako a byl to přesně ten druh improvizace, kvůli kterému se snažím, ač se to možná nezdá, podobným hurá-akcím vyhnout - bloudění po městě, kde není kde zaparkovat, dotazy "Kam teď?" doprovázející kroužení po kruhovém objezdu a navigátorovy nevrlé odpovědi stylu "Nikam, už jsme tady", hledání ubytování ve městě, kde jsem si nebyl jistý ani, že najdeme ještě někdy své auto...Nakonec jsme našli parkovací místo, ubytování a následně i své auto, a v Monaku strávili jeden večer a větší část druhého dne.
Další zastávkou bylo Nice, kde jsme si zopakovali hledání parkovacího místa (u informací) i ubytování (navštívili jsme nejmíň pět kempů, které byly všechny zavřené ať už po sezóně, nebo definitivně). Vzorec z Monaka se pak opakoval, jen večer už jsme nikam nešli a Nice si nechali až na další den.
V Nice jsme také nechali napospas hromadné autobusové dopravě jednu čtvrtinu výpravy a už jen ve třech se vydali do vnitrozemí, dál od přelidněného pobřeží. udělali jsme si jednodenní výlet převážně autem kolem kaňonu Verdonu a pak zamířili dál na sever, do pohoří Ecrins, kde nás čekala druhá a poslední horská túra.
Pak už jsme zamířili zpátky domů. Protože nás ale čas netlačil, nechal jsem se inspirovat svým školním výletem do Švýcarska, který jsem absolvoval asi před deseti lety, a navrhl zastavit na pár místech, která se mi tenkrát líbila - já už tam všude byl, ale říkal jsem si, že pro ostatní dva by to mohla být zajímavé - Chamonix a jeho ledovec Mer de Glace, hrad Chillon, Bern a Rýnské vodopády.
A pak už jen poslední nervózní hledání kempu za hluboké tmy a celodenní přejezd Německa.