Spojovací chodby kupodivu nejsou z té doby - postavili je až v šedesátých letech, kdy tu vzniklo tajné podzemní záložní velitelství polského námořního frontu (ještě předtím kolem roku 1955 to předělali na základnu protivzdušné obrany). Velitelství mělo sloužit podle útočných plánů Varšavské smlouvy ke koordinaci sedmisettisícové invaze do Skandinávie.
Celý tunelový komplex proto vypadá pro Čechy znalé našich dělostřeleckých srubů trochu divně: u nás jsme zvyklí, že se to chová jako jeden ucelený objekt s jedním dobře chráněným vstupem. Tady má každý bunkr vlastní pancéřové dveře a dekontaminační komoru, na které se napojuje tunel a obvykle jeden nebo dva vstupy z povrchu; tunely samotné byly nejspíš nechráněné, fungovaly spíš jako zastřešené zákopy než jako součást bunkrů.
V té době prý byla celá oblast rozdělená na pět bezpečnostních zón, do každé byla potřeba extra propustka. Ani po změně účelu v osmdesátých letech se na utajení moc nezměnilo, ze záložního velitelství frontu se stalo záložní velitelství polského námořnictva, o kterém vědělo ještě méně lidí. Vojáci to tu opustili až v roce 2013.